Dokouřím a jdu

Sedím na lavičce, je krásný podzimní večer a v záři zapadajícího slunce se blyští stovky náhrobků, jindy ponurých, ale teď se zdá, jakoby se každý z nich vesele natahoval až k nebi.  K dokonalému vychutnání toho podvečerního klidu jsem sáhl do kapsy pro cigarety a jednu si zapálil. Požitkářsky vydechuji oblaka kouře a přivírám oči. Na poli za hřbitovem občas zakráká vrána a mně připadá, jakoby se zastavil čas. Ale tenhle pocit  netrvá dlouho. Brzy na mě dolehnou starosti běžného života a já si uvědomuji, že vychutnat si plně tenhle božský klid mi bude dopřáno až někdy zadlouho.

Dokouřím a jdu, říkám si, ale nějak se mi nechce.

Pozoruji starou babičku, kterak pracuje na jednom z hrobů. Malými hráběmi pečlivě učesává hromádku hlíny, pod kterou leží její milovaný – snad manžel? Už dávno jí kvůli němu nestékají slzy po tvářích, ale o hrob pečuje s neskrývanou láskou. Její staré sehnuté tělo vrhá dlouhý stín na cestičku proplétající se mezi jednotlivými hroby.

…a ta spousta duchaplných epitafů. Přelétávám očima všechny v nejbližším okolí, kam jen dohlédnu. A přemýšlím nad tím svým.

Dokouřím a jdu…