Proměna

A je tu zase jedna z těch krásných vánočních nocí, kdy jsou lidé doma, jedí štědrovečerní večeři se svými ratolestmi, které se těší až si budou moci otevřít nějaké dárky. Takové noci jsem mívala ráda. Milovala jsem otvírání dárků, kterých bylo vždy víc než dost. Máma věděla, čím mi udělá radost. Tyto vzpomínky a jedna fotka jsou jediné, co mi po rodičích a sestře zůstalo. I když poslední Štědrý den byl před 40ti lety, připadá mi, jako by to bylo nedávno. Teď místo toho, abych si užívala tento den, se procházím noční ulicí a vzpomínám. Snažím se vzpomenout, co jsem tehdy cítila. Snažím se vzpomenout jaké to je být šťastná, být milovaná a mít rodinu. Jenže na toto si vzpomenout nemohu. Vlastně to ani nejde. Jsem totiž mrtvá. I když ne tak docela. Stále chodím, mluvím a vypadám úplně jako normální člověk, jen s tím rozdílem, že nedýchám, nemám pulz, srdce mi netepe a celé tělo mám chladné. Jsem totiž upír.
Bylo mi čerstvých 20 let, když se to stalo. Šla jsem z oslavy svých narozenin. Slunce zrovna zapadalo a já byla v povznesené náladě. Procházela jsem kolem jedné z těch temných uliček a tam jsem ji zahlédla. Eleonor byla krásná mladá žena. Dívala se na mne svýma podivně tmavýma očima a něčím mě strašně přitahovala. Došla ke mně a začala si se mnou povídat. Pozvala mě na drink do nedalekého baru. Skvěle jsme si rozuměly. Pak mi řekla, že mě sleduje už týdny. Prý se do mě zamilovala na první pohled. Byla jsem tím ohromena a ani mi nepřišlo divné, že měla chladné rty, když mě políbila. Když v baru zavírali, vyprovodila mě k domovu. Celou dobu jsme si povídaly a já cítila, že se známe věky. Když jsme se zastavily u mého domu, podívala se na mě těma černýma očima, které se tak divně leskly. Pak mi odhrnula vlasy z krku a pohladila ho svými prsty. Nahnula se a políbila jej. Pak si jen pamatuji ukrutnou bolest na krku a tmu.
Ráno jsem se probudila ve své posteli a myslela si, že se mi to jen všechno zdálo, ale při pohledu do zrcadla mi došlo, že to sen nebyl. Na krku mi po té zvláštní noci zůstaly dvě stejné malé ranky. Od toho rána se pro mě všechno změnilo. Postupně se mi ztrácely veškeré dobré pocity. Necítila jsem už žádnou lásku a úctu ke své rodině. Stranila jsem se všech svých přátel a příbuzných. V noci se mi zlepšil zrak, ale na druhou stranu mi vadilo slunce. Čich jsem měla několikanásobně citlivější. Začala jsem se totiž měnit na temné noční stvoření. Eleonoře patřily veškeré mé večery. Ukázala mi místa, o kterých jsem ani neměla tušení. Říkali se jim upíří kluby. Já však nebyla ještě úplný upír, ale to se mělo brzy změnit.
Po dvou týdnech jsem řekla Eleonor, že chci být upír se vším všudy. Varovala mě před změnami, které se mi stanou, po napití krve čistého upíra. Ale já ji neposlouchala. Nechtěla jsem. Nemohlo mě nic zastavit. Chtěla jsem být silnější a mít moc. Eleonor si tedy nařízla tepnu na ruce a dala mi ji k ústům a já…se napila. Při každém polknutí té sladké upíří krve jsem cítila, jak mi protéká celým krevním oběhem. Po dopití jsem omdlela.
Po opětovném probuzení ve své posteli, jsem byla zmatená, avšak cítila jsem se velice silně. Pohled do zrcadla mě ale vyděsil, protože se v něm neodrážela má postava. Jako kdybych v pokoji vůbec nebyla. Byl ze mě přízrak. V šoku jsem couvala k oknu a na své ruce jsem najednou ucítila pálivou bolest. Ohlédla jsem se a všimla si, že mi na ni svítí slunce. Odskočila jsem rychle od okna do rohu svého pokoje a tam jsem zůstala vyděšeně sedět až do noci, kdy jsem ucítila, že mě Eleonor čeká venku. Vysvětlila mi, že úplná proměna v upíra je těžká a každý se s ní vyrovnává nějakou dobu. Má první proměna byla jiná. Cítila jsem jen nenávist a zlost. Jenže když je člověk úplný upír, všechno se změní, vrátí se co bylo před první proměnou. Zase jsem milovala a cítila. Jenže se mi teď objevilo i něco nového. Byla to touha. Touha po krvi. Eleonor mi kupovala v upířích klubech lidskou krev, ale já ji odmítala pít. Ze začátku se to dalo ovládat, jenže pak touha po krvi začala sílet a já přestala mít nad sebou kontrolu.
Byla hluboká noc, když jsem vyšla ze svého pokoje. Nejdříve jsem se procházela po domě. Snažila se netřepat a nemyslet na krev. Vstoupila jsem do sestřina pokoje. Chvíli jsem jen tak stála nad její postelí a sledovala ji. Bezstarostně oddychovala a usmívala se. Asi se jí zdálo něco pěkného. Vzpomněla jsem si, jak se o mě bála, když jsem ve svých osmi letech utíkala, zakopla o kámen a zlomila si nohu. Celou dobu, kdy jsem měla sádru se o mě starala. Při té vzpomínce jsem se usmála pohladila ji po tváři. Zavrtěla sebou a otočila se na bok. Tím jí spadly vlasy na stranu a odhalily jí krk. Uviděla jsem její pulzující tepnu a v tu chvíli se mi oči úplně rozšířily a ztmavly. Z úst mi vyjely tesáky a já dostala šílenou chuť na krev…na sestřinu krev. Nemohla jsem se té touze bránit. Nešlo to. Nahnula jsem se nad postel a zakousla se do jejího krku a pila. Přestala jsem, až v ní skoro nic nezbylo. Místo toho, aby chuť na krev zmizela, byla ještě větší. Vyběhla jsem z pokoje a skočila přes zábradlí. Normální člověk by se při skoku z takové výšky zabil, ale já nebyla člověk, byla jsem zvíře na lovu. Byla jsem upír. Bez jakéhokoliv zvuku jsem lehce dopadla na zem vedle schodiště naší vily a namířila jsem si to do ložnice svých rodičů. Doby, kdy jsem sem chodívala, protože se mi zdál škaredý sen a oni mi udělali mezi sebou místo a objali mě, jsou v tu chvíli zapomenuty. Nic a nikdo mi nemohl zabránit udělat to, co jsem udělala. Přiskočila jsem k posteli a zakousla se do tátova krku. Bylo to tak rychlé a kruté, že nestačil ani úlekem ani bolestí vykřiknout. Když jsem skončila, podívala jsem se na mámu. Na tu mámu, která pro mě byla vším. Mámu, kterou jsem tolik milovala a pro kterou bych udělala všechno na světě. Teď jsem se dívala svýma hladovýma očima, z koutka úst mi kapala krev a chystala jsem se jí zabít. Zabít svůj svět, svoje všechno.
Do teď mám v paměti, jak před tím, než jsem ji kousla, otevřela oči, podívala se na mě, usmála se a řekla jen: „Samanto.“ Nebyl to ani výkřik ani otázka. Řekla to, jako kdyby věděla, že je to naposledy. Zarylo se mi to do paměti a nemohu na to zapomenout, i když už uběhlo mnoho desítek let. Po té, co jsem vysála i ji, vyběhla jsem ven, kde na mě čekala Eleonor, která věděla, co se stane, protože den před tím, mě prosila ať s ní odejdu od své rodiny, že se stane něco, co už ona sama prožila. Já ji však neposlechla. Nechtěla jsem je opustit.
Od té doby jsem pila každý den lidskou krev, která se dá vždycky snadno sehnat v každém upířím klubu. Tak jsem dokázala kontrolovat své touhy, své pudy predátora. Upír není zabiják. Není chladnokrevný vrah. Nechce zabíjet lidi, protože má duši. Ano, existují i tací upíři, kteří zabíjejí lidi pro krev, ale to byla jejich volba a takových je jen čtvrtina. Kvůli takovým však vznikly ty hnusné pomluvy, že jsou všichni upíři zlí a bezcitní vrazi, kteří touží jen po krvi.
Já jsem to vše zkazila tím, že jsem odmítla pít lidskou krev. Jenže to, co se z upíra stane, když nepije krev, jsem zjistila pozdě. Příliš pozdě. Kvůli tomu umřeli moji rodiče a sestra. Já jsem je zabila. To já je zavraždila.
S těmito vzpomínkami žiji už mnoho let a spoustu dalších ještě budu, protože upíři jsou nesmrtelní a nestárnou.
Trpění a bolest, které nesu ve svém mrtvém srdci, beru jako trest za to, co jsem udělala.

---