Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmrt Pravdy
10. 11. 2005
1
0
1034
Autor
Inrie
Nejprve se přeneste (prosím) někam mimo Zemi, nejlépe do nějakého meziplanetárního prostoru, a pak tyhle dvě už stoprocentně potkáte...
Krok zpět - zatracení. Krok vpřed - nejistota.
Šla jen několik kroků přede mnou. Odlesk z jejího hvězdného pláště působil mým očím bolest. Celý vesmír napájel mé tělo neuvěřitelnou silou. V tom nekoneč-ném sledování Pravdy se mé vlastní vzpomínky postupně měnily v prach, mé já mi dávalo sbohem a já přesto musela jít dál. Všechno to, co kdysi v konečném součtu dávalo dohromady človíčka, jednoho z několika miliard, tolik podobného a přesto neuvěřitelně odlišného od druhých, všechno čím jsem kdysi bývala se teď vsakovalo do tmavých stop v jemném písku. Náš cíl je v mnoha případech tak nejistý, možná, že je to jen sen zahalený do tlustého pláště iluzí, ale my mu přesto jdeme vstříc, neboť jsme schopni položit i život za nalezení toho neznámého, co teď označím "něčím vyšším". Kroky se zmenšovaly, sil ubývalo. Celý vesmír se soustředil do mého těla, ale já už tam nepatřila- jediná jsem nebyla jeho součástí, nacházele jsem se mimo něho. Mé já se propadalo do černé díry. Nebylo cesty zpět, jen kupředu. Mé tělo už po ní natahovalo ruce. Prsty se dotkly jejích a Pravda byla konečně polapena. V tom okamžiku jsem nadobro ztratila i své tělo. Na chvililinku jsem se odevzdala nicotě. Slastný pocit. Vzala mě do své náruče, kolébala mě v ní a já poznala pocit nicotného bezpečí.
Zničehonic prudce otevřela oči. Projela jí skličující bolest, hluboké poznání. Teď se stala Pravdou ona. Jediná nepatřila do tohoto světa. Navždy zůstane jedinou, ponořena do hluboké temnoty utkané z bolesti a obrovské lásky. Ten pád ji nebolel, trpělo jen lidstvo, které vzdalo svůj boj, boj za to ji poznat, až zapomnělo i význam jejího svatého jména-Pravda.