Co mi Extáze dala a vzala

Tady to máte. Bez obalu, bez cenzury. Toto je imaginární příběh, o imaginární postavě, který jsem sestavil pomocí mnoha výpovědí lidí, s kterými jsem měl možnost na toto téma mluvit. Na rozdíl od x autorů v novinách, já to sežral. Takže vím, o čem píšu…

Vzhledem k tomu, že mi do tohoto dílka přispělo svými názory mnoho lidí, odmítám u všeho uznat, že se shodují s mými. Vždy jsem jen vybral to pokračování, které se objevilo nejpočetněji. Nevím, jak začít. Co třeba takhle… S bratrem jsme si nikdy moc nerozuměli. On, o 10 let starší, mi každou chvíli dával jasně najevo, že je tady pánem domu a taky se podle toho choval. Neměl jsem ho rád. Pak emigroval do Kanady. Deset let jsem ho neviděl. Když se po revoluci vrátil, byl to jiný člověk. Přesto mě neustále považoval za něco méněcenného. Komunikace s ním téměř neexistovala. Zřídil si obchod, postavil dům. Stal se tak nevědomky mým vzorem i přes nenávist, kterou jsem k němu cítil. Dokázal totiž z ničeho udělat moc. A stále byl v pohodě. Jednou jsme zavedli kratší debatu na téma muzika. On se zmínil o Roxy, kam pravidelně chodil. Já, že se taky jednou přidám, budu – li moct. On na to, že není problém. Tím mě trochu šokoval, kolik že se v něm bere kamarádství. Ještě před tím jsem si od něj půjčil nějaké kazety, pod záminkou, že si je chci nahrát. Pustil jsem si je a po pěti minutách poslechu mě strašně rozbolela hlava. A po týdnu jsem šel. Nelitoval jsem. Bylo jaro, sníh se stále válel po ulicích a já neměl co dělat. Tak tedy Roxy. Dorazil jsem do tohohle legendárního klubu vybaven záběry z různých filmů a nejasnou představou, že se tu jí jakési pilule, na které se dá umřít, ale zážitek na nich je to nesrovnatelný s realitou. A když to jeden umí, šance, že umřete je minimální. Slezli jsme dolů, dovnitř a bratr se vytasil s otázkou, zdali bych něco neposháněl, že on nikdy nechce otravovat lidi okolo. Prachy že dodá, ale kupovat nebude. Inu, co jsem měl dělat, navíc jsem mu nakukal, že jsem už Extázi měl. Nebyla to pravda. I chodil jsem po Roxy, až jsem dva kousky přinesl. Dnes si už samozřejmě nepamatuji, co to bylo, ale vím, že to nebyl žádný zázrak. Tak jsme zapadli do nejdolnějších částí klubu a snědli každý půlku. Tvářil jsem se, že naprosto jasně vím, co se bude dít, ale uvnitř to ve mně hořelo nedočkavostí nad tou změnou vnímání. Ta se dostavila jak to tak mrcha obvykle dělává zcela nenadále. Krásně v pohodovém tempu jsem si tancoval. Najednou jsem se přistihl, že moje myšlenky neuvažují nad ničím. Nohy a ruce, to byly končetiny, které se musely nutně co nejrychleji hýbat do rytmu. Pojem jako „Čas“ byl velice relativní. Někdy prostě stejná časový úsek trval minutu, jindy půl hodiny. Ale já si „ujel“ na hudbě. Byla naprostou součástí mě a já jí. Dokonale jsem jí porozuměl. Vůbec mi nepřipadalo divné, že něco jako sloky neexistuje a refrén také ne. Hudba totiž bez ustání plyne a mění se. Tím nemáte čas nad ničím přemýšlet. Lidé okolo mne přestali existovat a já ztratil pojem o tom, kde jsem. A ani mě to nezajímalo. Byla tu hudba. Asi po třech hodinách se zdálo, že se něco děje. Mozek začal pracovat trochu jinak. Začal jsem moc myslet. A to na špatné věci (dnes vím, že je to klasický dojezd Éčka). Ke všemu mě začaly ukrutně bolet nohy. Přiskotačil jsem k bratrovi a začal se soustředit na to, že mu něco chci říct. Po chvíli se mi podařilo přeřvat hudbu a rozpovídat se o svém stavu. Vyšli jsem tedy nahoru, kde hudba tak hlasitě nehraje a dali se do řeči. Najednou komunikace strašně šla a to mě velice překvapilo. Bratr už nebyl jen postava, na kterou jsem neměl dobré vzpomínky. Byl člověkem, s kterým jsem toho za jeden den prožil mnohem víc, než třeba se svojí mámou za celý život! Najednou jsme byli jedno vědomí. Krásně jsme si popovídali o tom i onom, vesměs to ale byly samé blbiny. Oba jsme si to asi neuvědomovali. Pak jsme slupli druhou půlku a hurá zase na parket. A tanec až do rána… Ráno strašná událost. Vylezl jsem z klubu a najednou bylo něco špatně. Slunce už dávno svítilo. To je v kontrastu s téměř úplnou tmou v Roxy opravdu problém. Najednou to světlo vypadalo strašně odpudivě a já chtěl zase zpět do Roxy! Zase prožít ten tanec! To bylo! Pak cesta tramvají. Děs běs. Tramvaj skoro prázdná, jen pár lidí. A já si se všemi chtěl povídat! Chtěl jsem stejně jako v Roxy poznat všechny ty lidi, co se mnou sdíleli jízdu tramvají. usmíval jsem se na ně, ale oni na mě ne! Veliký problém, jak si to v mozku srovnat. Nakonec jsem došel k tomu, že já jsem tu nenormální a začal jsem se kontrolovat. Už jsem s nikým komunikovat nechtěl. Jak jsem zvládl tohle, další šok. Vypadl jsem pekelně unaven z tramvaje a vydal se mezi paneláky domů. Přesně uprostřed volného plácku jsem něco uslyšel. Úlet, protože to byla hudba z párty, na které jsem do rána byl! Zastavil jsem se a zaposlouchal se, jestli se mi to jen nezdá. Ta hudba tam opravdu byla! Nedalo se určit odkud, ale byla tam! Po chvíli mi to opravdu bylo hodně divné, tak jsem se raději otočil a mazal domů. Doma na mě vše dolehlo (klasický dojezd). Nohám došlo, že v kuse tancovaly sedm hodin! Taky hlava nebyla zcela v pořádku, ale to se v celku dalo přežít. A do postele. Tam srážka s gravitací, která vás jako na centrifuze úplně zarazila do postele. Po pěti minut jsem spal. Sny vím že byly. Nepříjemně halucinogenní, ale nepamatoval jsem si z nich nic. Probudil jsem se odpoledne, neuvěřitelně unavený. Ruce a nohy byly jen jakési odumřelé končetiny, které strašně bolely. Mozek mi asi někdo vydrhl rejžákem. V hlavě úplné prázdno. Myšlenky prostě nebyly. Srážka se sprchou, srážka s mámou, které jsem jen řekl, že to bylo super a šel jsem zase na kutě. _Druhý den ráno mi už bylo podstatně lépe. Pustil jsem si hudbu, kterou mi bratr půjčil a šok! Ono to najednou šlo. Ta hudba byla prostě skvělá! Vrátili se mi vzpomínky na minulou noc a vše jsem si prožil znovu. Skvělé! Vyrazil jsem do školy. Tam všichni věděli, že jdu na párty. Nevěděli ale, že to hodlám slupnout. Takže když jsme se sešli v autobuse, spolužáci se vyptávali. Já po pravdě odpovídal. Něco se ale změnilo. Já k nim necítil jen to, co vždy. Cítil jsem se s nimi jaksi bližší. Chtěl jsem jim povědět o tom, že je to naprosto skvělá věc, že by to měli zkusit taky, protože pak se všichni budeme mít mnohem radši a vše bude lepší… Jenže oni mě neposlouchali. Kdykoli jsem na toto téma zkusil nějak zavést řeč, všichni instinktivně převáděli řeč jinam, nebo se se mnou přestali bavit úplně. Když jsem vystupoval se všemi do školy, nechápal jsem je. Bavili se o věcech, které jsem absolutně nechápal. Proč konversovat na téma, jaký je kantor, nebo předmět? Svět je přece tak strašně krásný a stojí za to na něm žít! Ty barvy, ty stromy, ta romantika… Nikdy jsem si podobných maličkostí nevšímal. Teď jsem je všechny zaznamenával a soustředil se jen na ně. Svět získal úplně jinou barvu. Už to nebyl hnusný život, uprostřed šedivých paneláků a jednotvárného života. Už to bylo vše hrozně pestré. Nakonec jsem sám dorazil do školy. Poprvé se už od autobusu se mnou nikdo nechtěl bavit. Šel jsem sám a užíval si těch barev a krásy. Ve škole po mě chtěli něco jako úkoly. Vůbec jsem jim nerozuměl. Proč bych měl pracovat na stupidních úkolech, kterým stejně nerozumím, když je tady tolik krásy a lásky? Navíc, když si vzpomenu na Roxy! Ty lidi! Ta atmosféra! Nic podobného jsem ještě nezažil! A tak jsem proplul školním týdnem až do víkendu. A do Roxy!!! Honem mezi ty skvělý lidičky, mezi všechny, kteří věděli, co znamená ta láska, která se ve mně probudila! Takhle to šlo až do léta. Vysvědčení hlásalo, že jsem jen tak tak prošel. Mě to ale bylo jedno. Hlavu plnou těch lidí, atmosféry,prožitků, jenž ostatní, kteří to nikdy neslupli nemohli pochopit. Někdy v této době jsem se poprvé seznámil s někým z párty. Bylo to skvělé. Více než přítel, alespoň tak jsem to cítil já. Chodili jsme spolu pařit a dva měsíce nám trvalo, než jsme si sedli u piva a řekli si, jak se vlastně jmenujeme příjmením a jak žijem! Neuvěřitelné, já toho člověka prakticky neznal, ale dal bych za něj ruku do ohně! Léto byla zkušenost sama pro sebe. O všedních dnech jsem pracoval na to, abych mohl o víkendech pařit. Open Air je úplně o něčem jiném, než být zavřený v klubu. Nikdo vám přesně nepoví, proč je v tomhle léto tak dobré. Nikdo. Ale až když zase musíte do klubu, protože je venku zima, až tehdy si uvědomíte, že Open Air je to jediné skvělé. Na podzim mi začalo docházet, že se měním v jasnou smažku. Nic kromě Housu neexistovalo. Nic nebylo tak plné lásky a citů, jako Párty. Koníčky šly do háje. Učit jsem se odmítal. Jenže něco začalo řvát, že to nejde dál. Tak jsem přibrzdil a chodil do klubu už jen jednou za týden. To bylo strašné přemáhání! Nejít tam… Celý pátek večer jsem proseděl na stoličce v pokoji a poslouchal nahlas hudbu, která pravděpodobně právě teď hrála v Roxy. Strašně jsem chtěl mezi lidi na Párty! Ale to nešlo a já si to uvědomoval. Nakonec jsem se donutil měsíc vynechat. Stala se velice podivná věc. Už nebylo tak akutní jít na Párty. V tu chvíli jsem pochopil, jak moc jsem na tom všem byl závislý a počkal ještě měsíc. Na konci toho druhého měsíce jsem už na Párty fakt nemusel. Nebylo proč. Hudbu jsem měl doma na kazetách a na ty vyextoškované ksichty se mi koukat nechtělo. Už to nebyly příjemné obličeje, už to byly očička odjinud, obličej odjinud. Obličej na Piluli. Ve finále jsem si dal Roxy dva a půl měsíce po posledním slupnutím. Dal jsem si koláček a užil si Párty úplně jinak. Když jsem navíc ráno odcházel, nebyl můj pocit takový, že za pár dní sem musím znovu. Už to bylo: „O.K. Párty skončila. Tak zase někdy, nejdříve za měsíc“. Prostě to už nebyla nutnost jít se do klubu spařit. Drogu jsem začal ovládat já, aniž bych si to uvědomil. I když jsem měl o Extázi více než dostatek informací, přesto mě málem ukázala svojí stinnou stránku a já se mohl velice reálně stát smažkou. Měl by jí jednou sníst každý. To, co provede s lidskou psychikou je neuvěřitelné. Tím myslím zlepšení k lepšímu. Bohužel je to ale nevratné. Co se mě týče, kecal bych, kdybych hlásil něco jako: „už nikdy!“ Je to blbost. Ano, občas si zase dám. Jenže teď už je to jen doplněk mého života. Ne životní nutnost!

---