Poéme de l'extase

/všem hladovým Skrjabinovi a Henrymu Fordovi/ /nejlepší je destilovat slova hudbou/

Noc se proměnila v černou duhu
a každej hledá ten svůj nejoblíbenější odstín
aby si s ním vymaloval vnitřní stranu relikviáře
hrudního koše
Můj Pánbůh stojí nad lesem nočního osvětlení ronícím pryskyřici
z huby mu čouhá doutník a kouká ostře jak účetní
Světlo vtlačený do očí bolí
hranou poctivostí
Z oblohy padá klavírní part po osnovách
jak korálová rybka klaun i se svou sasankou...
Ne
Ještě ne
Je slyšet nocí
partitu pro sólovou ženu
Hraje oslepenej muž
po sluchu po odvěký paměti
s bolavýma očima od poctivýho světla
Pánbůh poslouchá
jen chvíli
vyndá z huby doutník
vodplivne se do mraků až zešedivěj
zestárnou a za pár hodin zemřou na déšť
A jak začnou mraky schnout
prosáknou mezi žílama první hvězdy
na ztuhlou hladinu jantarový pecky
kolem města
Vošizený světlo
a proto krásný
Že neni skoro vidět
a nebolí v očích

Procedí Pámbůh skrz zuby
"Chtějte jakoukoli barvu
když to bude černá"
Vrátí doutník zpátky do pusy
A z popele dál vyletí jednou za čas mrak
proti černý duze
která se rozeznívá našim nočním smíchem
a vrací nám ho ráno rosou
Směrujícně studenou

---