Havárka

Byla to vteřina, okamžik, hloupá náhoda, jež tě poznamenala na celý život. Kéž by to šlo – vrátit čas. Jeden neuvážený krok a vše se slilo. Před očima se ti rozprostřela tma, nic než tma, kdesi v dálce prosvětlena září reflektorů.

V uších ti zvoní skřípění brzd. Zděšený výraz řidiče – onoho vraha – ti v hlavě ulpí na pár vteřin. To on tě o to tvé zatracené bytí připravil, to on svojí neuváženou jízdou způsobil, že tvoje děti zůstanou bez otce. Proklínáš jej. Proklínáš všechny řidiče. Proklínáš všechny vozy…

Blikání majáků už tě nezajímá. Jenom z dálky, jakoby z jiného světa k tobě doléhá houkání sirén a vzrušené hlasy. Nemáš již sílu vzpírat se dotekům cizích rukou, jež tě někam odnáší.

Pomalu přestáváš vnímat rychlou jízdu. A tu si cosi uvědomíš.

Musíš se smát! V duchu si říkáš ,,Díky!“ – vždyť bude líp!

Snad bude NĚCO, kde již nebudou nehody, kde už nebudou nezodpovědní řidiči, kde už nebudou vraždy, násilí, lež, pýcha, zrada…

Kde bude jen štěstí a radost. Věčná bezstarostnost dětství – možná.

Máš tu naději, tu ŠANCI už ti nikdo nevezme!

Děkuješ řidiči, děkuješ vozu…