Druhý vesmír

Vesmír. Obrovské černé nic plné gigantických planet, vlastně vůbec největší možné nic.

Slyším nejhlasitější ticho. Řve a rve moje uši. Tady byl na počátku atom jakési pralátky. Tento vesmír je tichý a přesto deroucí uši, šumění a hučení pohybu planet, nejstrašlivější strach, dusivé ticho. První vesmír. První, ne jediný. Ne jediný, přesto jedinečný.

Zaposlouchejte se do zvučivého ticha prvního vesmíru. Pozorně. Proplouvá tudy cosi nesrozumitelného a rychlého. Vesmír číslo dvě. Nesmírné myšlenky. Tento vesmír se nedá poslouchat najednou. To byste se zbláznili, vážně. Chce to vesmírně nesmírnou koncentraci, pak to možná - nemožně možná - vyjde. Nekonečně mnoho létajících myslí, jednoduše ta slova nikdy nežijící, mrtvá, ale nepohřbená, bez dechu, ale existující. Slova vyslovená nehybným jazykem. Slova tišší než samotné ticho. Naše malé světy, svět každého z nás, tvoří druhý vesmír. Jedinou fyzikou tu je hlas naší duše propletený s hlasem našeho srdce. A místo vzduchu je tu tou životadárnou silou fantazie. Zkuste otevřít dvěře vašeho světa a porozhlédnout se po tomto vesmíru. Hvězdy přece září i ve dne.