Obětování se?

Jsem amatérem, ale doufám, že mě nebudete v kritise šetřit. Díky.

Co člověk dokáže napsat, když se v někom zklame? Právě ve slově „někom“ je smysl celé věty. Poznala jsem ho včera. Ne tak, jak se to obyčejně stává ( pro Vás možná ano, když můj příběh čtete tady). Obyčejně jste s neznámou osobou seznámeni nebo ji srazíte na chodníku ( jen někdy úmyslně) či se ho jen tak zeptáte: „ Ztratila jsem svoje číslo. Nemůžeš mi dát svoje? “ Poznali jsme se přes internet v jedenáct v noci. Jo, přiznávám, není to zrovna vhodná doba, ale … Máme prázdniny a já jsem se strašně nudila. Nic lepšího mě nenapadlo, než jít na on-line dopisování. Už přes půl roku jsem tu nebyla, takže jem si nikoho nepamatovala a oni si nepamatovali mě. On byl prví, kdo mi odepsal na moji otázku: „ Ahojky!!Lidičky, jak se máte? “ Nic jsem od něj nečekala. Co bych taky měla? Povídala jsem si i s ostatními. Struktura společnosti se měnila, ale tak už to bývá. Mirek, tak se jmenoval, odpovídal zvědavé holčičce nejvíc. Pověděl mi toho na sebe hodně – jméno (dokonce i příjmení – to se často nestává), výšku, školu a třídu, čtvrt města, kde bydlí … Já mu řekla to samé. Samozřejmě v převodu na moji osobu. Přidala jsem , že doučuji ( jako brigádnice). Mirek se toho hned chytil. Na rovinu se mě zeptal, jestli nedoučuji i němčinu. Má odpověď: „Chybí mi obětní beránek.“ On by se jím rád stal. Domluvili jsme se, abych mu s ní pomohla. V půl šesté v knihovně. Většinou víte, jak to ve „státních institucích“ vypadá . Ale pro všechny případy Vám to připomenu. Když vejde, přímo na proti je šatna. Na pultíku plno tašek a kabelek, za ním spousta péřových bund (je zima). Po vaší levé ruce jsou ještě skříňky na ošacení. Vpravo pohovka s černou koženkou a dvěma malými stolky. Tady jsme se měli setkat. Abychom se domluvili na přesném čase, volala jsem mu domů já ( Možná si říkáte: „Proč je tak opatrná?“ Ale s telefonem nemám moc dobrá zkušenosti. Abych se mu pomstila, ráda bych Vám řekla jeho číslo, ale to mu nemůžu udělat. Dohodli jsme se. Na schůzku jsem šla trochu se špatným tušením. Asi nepřijde , ale to nebylo to hlavní. Než jsem odešla z domu, překládala jsem si dopis do angličtiny. Měla jsem strach,že některá německá slova vyměním za anglická (občas se mi to stane, když máme dvě hodiny různých cizích jazyků ve škole po sobě). Jako dočasná učitelka bych se tak moc nevytáhla. Mé vnitřní „Já“ mělo v prvním případě pravdu – neobjevil se. Druhý – neměla jsem možnost vyzkoušet. Teď sedím na místě, kde jsme se měli sejít a píšu tyhle řádky. Lidičky, stalo se Vám to taky? Já se alespoň můžu utěšit tím, že jsem se snažila udělat dobrý skutek (oh, zní to jako v pohádce). Co z toho všeho vyplývá? Posuďte sami. Ale dejte si bacha na lidi, kteří o Vás opravdu nestojí. Víte, co mě teď napadlo? Co když si mě přišel jen prohlédnout, aby věděl s kým má tu čest. Pak zařadil zpátečku a s vyšším sebevědomím, jak „někoho“ dopálil (podvedl, využil, okradl o čas…) hrdě vyšel ven. Dodatek: Když jsem s ním mluvila – prý, mu ujely hned dva autobusy. Přišel by o dvacet minut déle (Já na něj čekala čtyřicet devět minut). Ani to, prý, nezkusil. Nechal mě tam čekat - neobtěžoval se jít představit.

---