Zítra

Zítra se všechno ujasní a rozsvítí, slibuju, bude to všechno jednodušší.

 Nasypem si skořici do vlasů a trochu popela, jen abychom přiznali,

že nejsme tak úplně dokonalí. Odvrátíme všechny pohromy světa od sebe a

nad našimi hlavami se bude líbat čápice s rackem, mrcha jedna, doma má tři děti, manžel ji večer doma zmlátí červeným zobákem. Přes svou nevinu a šalvějově vonící bezpečí nespatříme ani trošku nebezpečí

co číhá za každým rohem, za každou popelnicí, aby mohlo vyskočit a udělat Uááááá!

a všichni se leknou.

 Budeme v kapse nosit kaštánky co člověku dodají energii když ho někdo posté srazí na dno

- a on odmítá ruce, kleká si a stále víc a víc se ponořuje do hloubky apatie a bezmocnosti -

 a pak už nemůže přijmout žádné ruce, ani kdyby chtěl... a když se ty ruce stále a stále natahují, převáží se a nechají se už celkem bez protestů stáhnout na dno taky

- docela rána, hm, ani to nebolelo...

 a že prej je fajn sáhnout si na dno, pokud se pak dokážeš odrazit zpátky, protože pak máš vnitřní sílu jako nikdo, nikdo, nikdo jinej koho znáš a poznáš...

Ale myslím, že bych tu sílu neměla,

 myslím, že bych nedokázala napnout všechny ty svaly a odrazit se...

Tak jenom čekám u jámy na natažený ruce, ale ve svým strachu mám radši zavřený oči, vždyť já byla vždycky hroznej srab,

 i jak jsem tehdy odjela z vodáku,

 jak jsem o matice utekla na záchody,

 jak jsem omdlela při zkoušení z chemie

a jak jsem předstírala, kdo všechno jsem

- nebylo to proto, že mám ráda pohádky nebo si ráda vymejšlím - prostě jsem srab, miláčku, a teď to konečně víš... Kdo mě přinutí ty oči otevřít, tomu nasypu do vlasů skořici bez popela...

Dokud se nevzbudíme a kdosi nám slíbí, že zítra se vše ujasní a rozsvítí, a že bude všechno jednodušší.