Na sny se ne vždy těším

Tak jsem se po dlouhé době opět projevil. Překonal jsem svůj přirozený odpor ke psaní a nedostatek talentu a konečně napsal něco, za co se nestydím tolik, abych to nikomu neukázal.

Motají se ve mně sny, černá, modrá, rudá a modrá je stejně rudá.
Skřítek paličkou buší na bubínky v mých uších, já se kroutím. Spím či nespím?
V nažloutlém světle se koupající kniha, chlad kovu, to je realita, nebo si na ni aspoň hraje, ale kde je sen? Loupám slupky jako pomeranč, šťáva teče, není to moje krev? Ne, je to moje duše, dokapává na koberec plná roztočů, večer se táhne, já sním a síla nepřichází. Ráno, ráno po zaznění kohoutí fanfáry budu zase bledý, slabý, unavený. Sny mne vysávají, jeden, dva, tři, čtyři, pět, příliš mnoho psů zajícova smrt. Ale umřou snad s mojí smrtí? Budou stíny mých nočních můr motat kolem mé ebenové rakve? Nebo mě přežijí, půjdou sužovat jiné v bílou zemi a černé nebe. Potáhnou můj křik. Smýk. Smýk.
Svíjím se jako červ na háčku... úleva nepřichází. Modrá vrána se topí v benzínu, který vylil učitel na kyklopova záda. Sedím ve třídě a jsem učen, je mnou vyučováno, co jen vím a co si myslím, že vím, co vím , že si myslím a co si myslím, že myslím? Nevím a prosím... Matička boží na borové větvičce mého snu mlčí... Úleva nepřichází... Peřina s polštářem uzavřeli spojenectví a teď mne dusí, staré nepřátelství zapomenuto... Točící se tunel světla... Ráno. Mátoha. Vztek. Otevřené rány srdce. A život je jako smrt.

---