Defekt dvou pólů

Dnešek se obzvláště vydařil. K snídani byly křupavé rohlíčky a bílá káva. To sice nebylo ono, ale dodalo to takový šmrnc. Hlavní událostí byl TEN-CO-SE-PODŘEZAL. Hned po snídani začal mlátit hlavou do zdi. Než ho chytli a svázali, umlátil se do bezvědomí. Seděli jsme u stolků a koukali na to. GO-GO se dokonce začal hlasitě smát.

Teď odpoledne zírám pořád na ten krvavý flek na stěně jídelny, objímám si nohy a kývu se ve svém rytmu. V duchu jásám, neboť já jsem lepší. Teď to vím. Jsem lepší, než ti ostatní a až mě pustí, všem to dokážu. Rozbrečel jsem se suchým pláčem. Kousal jsem se do rtů a do jazyka. Zase ten tlak uvnitř. Trhá mě na kusy a lisuje mi vnitřnosti. Propadám se a věci okolo mne letí vzhůru. Kývání mi pomáhá, ale ne dnes.

Krvavý flek přikrylo odpolední slunce.

Tmavý stín přikryl odpolední slunce.

Sestra Marie.

Před očima se mi objeví natažená ruka s lékovkou a plastovým kalíškem s vodou. Polykám prášek a přijímám nataženou ruku.

Jsem lepší, říkám si ještě, ale už to nezní tak důrazně.

Při cestě do pokoje míjíme okno. Venku padá listí. Je hnědé. Jako flek na zdi jídelny.