Římský karneval střední Asie

To se takhle jednou do sebe zamilovali fagot s hobojem. Tak si zahráli, že se vezmou. Oddával je lesní roh. Na stvrzení lásky si vyměnili klíče - fagot věnoval hoboji basový a hoboj fagotu houslový. Na svatební cestu vyrazili do Anglie. Bloudili křížem krážem přírodou, až je klapky zanesly do hlubokého lesa. Už se smrákalo a oni byli už docela unaveni. Usedli tedy pod strom, aby si odpočinuli. Mezitím se úplně setmělo. Na jejich strom, jako na jediný z celého lesa, zářil měsíc. Plně se oddali své lásce a posléze usnuli...

Mlha je zahalila svým závojem. A byl podzim, takže oba do rána posypaly provlhlé listy. Jeden ten Liszt oba zahříval svým dechem, aby nenachladli. Vítr je nad ránem zavál na palouk, do orosené trávy, a položil na vínově červené chryzantémy.

Po návratu ze svatební cesty museli opět do práce. Zkoušela se Dvořákova Novosvětská, kde měla paní Hobojová (no, ted' už vlastně Fagotová) ve druhé větě svůj velký sólový part. Pan Dvořák měl ale pořád pocit, že to není ono, že tomu jaksi něco chybí, ale nevěděl co. Už se na to sólo vystřídaly všechny nástroje, a pořád stejný pocit. A bylo taky divné, že paní Hobojová-Fagotová pořád odbíhala vytřepávat sliny. Nu, byla totiž těhotná. Za devět dní (u nástrojů je to jinak) porodila krásného a zdravého synka, který dostal jméno anglický roh, na památku místa početí a jejich oddávajícího. Anglický roh rostl jako z vody. Svým rodičům dělal jenom radost, téměř už od narození projevoval velký zájem o hudbu, chodil s nimi i na zkoušky. Pan Dvořák ho jednou vybídl, zda nechce něco zahrát, že by si jej rád poslechl. Anglický roh spustil. A v tu chvíli pan Dvořák našel svůj nástroj do druhé věty....