Ale chceš !

Ale chceš !

Proč  nabízíš, když stejně nedáš?

Byl pátek večer a já seděl na válendě v mým útulným pokojíčku s tou nejkrásnější andělskou mrchou pod sluncem. Seděl jsem a koukal jí na prsa a ruka mi šmejdila v jejím mezinoží. Koukala na mě a na šmejdící ruku a zeptala se: „Chceš to?“ „Nechci!“, vypadlo mi z pusy. Přitom jsem na ní koukal a na očích mi bylo znát, že jediný co chci je sex a umřít.

Debata se ubrala někam na začátek vyprávění.

„Provokuješ a nedáš „, řekl jsem jí vyčítavě a zajel jí rukou pod kalhoty. Přitiskla klín na ruku a já ucítil její teplo sálající z místa, z kterého jsem poprvé spatřil svět.

„No vidíš, že nechceš,“ začal jsem dráždivě jezdit prsty po vlhkých kalhotkách.

„Chci …. Chci to!“, zašeptala mi do ucha, když se prsty drze draly přes její kalhotky.

To co následovalo, nečekala ona a já už vůbec ne. Z pod postele se ozval dětský hlas. „Počkejte, jenom co najdu panenku!“, ozvalo se odněkud, kam jsem se bál vždy kouknout. Vyškubl jsem ruku z kalhot a odstrčil bohyni. Nahnul jsem se přes okraj postele a nahlédnul do místa, odkud pocházely mé noční můry.

„Co tady proboha děláš?!“. Ležela tam a rukou šmátrala ve tmě pod postelí. „Ségra, já tě zabiju, co tady děláš? Kolikrát ti mám říkat, aby sis nehrála v mým pokoji!“, začal jsem křičet do tmy.

Chytil jsem ségru za nohu a vytáhnul jí z pod postele. Byla vysmátá a v ruce držela svoji panenku. Postavil jsem ji na nohy a poslal ji dolů za mámou.

„Já to řeknu!“, ozvalo se jí z pusinky hned, jakmile stála na nohou. „Já to řeknu, že si se pusinkoval!“, zavyhrožovala a zdrhala po schodech do kuchyně.

Mrknul jsem na rudou bohyni. Zapínala si kalhoty a pomalu vstávala z válendy. „Kam jdeš?“, zeptal jsem se nevěřící svým očím.

„Snad bys nechtěl pokračovat, co když to tvoje ségra opravdu řekne a někdo přijde?“, odpověděla a pomalu vklouzávala do svetru.

„Co blázníš?“ , vyskočil jsem z postele a vytahoval jí ze svetru. „Kdo by sem chodil?“, začali jsme se přetahovat o svetr.

„Ne já už bych nemohla, bála bych se, že sem někdo přijde…promiň!“, vklouzla opět do natrženého svetru. „Ale já to už nechci!“, řekl jsem v marné snaze zachránit rande. "Ale chceš!“,řekla jakoby mi četla myšlenky.

"Proč nabízíš, když stejně nedáš?“, odpověděl jsem s vědomím, že rande skončilo. Mrkla na mě těma krásnýma zelenýma očima. Zamávala dlouhýma řasama a vyklouzla ze dveří jako namydlenej blesk.

Vyběhl jsem za ní na schody a jediný, co jsem stačil říct, než mi zmizela z očí, bylo čau.

Druhej den jsem svou bohyni potkal před domem. Stála tam a v ruce držela zmrzku.

„Ahoj, chceš?“, zeptala se a dala mi jahodou pusu.

„Ne, dík..jahodovou nemusím“, odpověděl jsem zdvořile a ulíznul jsem zmzku ze rtů.

A pak se to stalo. Chyba v Matrixu.

"Ale chceš !"

"Proč  nabízíš, když stejně nedáš?"

Stejnej dialog jako včera. Zarazili jsem se oba dva. Když v tom se z rohu ulice vyřítil brácha na kole a málem nás srazil. Jak se bohyně uhýbala, chytla mě levou rukou za bundu, pravou vyrovnávala balanc a zmrzka se seznámila s chodníkem.

Od teď, jakmile mi bohyně řekne : „Ale chceš!“ a já ji tupě odpovím : „Proč  nabízíš, když stejně nedáš?“, stane se nám něco neuvěřitelnýho.