Holocaust - Svědomí lidstva

OBRAZ MINULOSTI Jako temnota noční odhaluje nebeská světla, tak jen utrpení odhaluje všechen význam života. Thoreau Dětský smích, radostná tvář matek, odvaha mužů i kouzla večerů, které patřily jen zamilovaným. Vše jako by se pouhým mávnutím čarovného prutu změnilo v utrpení, ponížení, smrt. Jsou to dva zcela opačné obrazy navazující jeden na druhý a vedoucí do pekel. Stačí otočit klíčem minulosti a projít bránou pravdy. Tak již vstupte a poznejte temný stín naší minulosti. Byla to obrovská železná brána a nad ní do kamene vytesaná Davidova hvězda. Průvodce nás vybídl, abychom vstoupili, mě však s jeho slovy prudce bodlo u srdce. Ani nevím z jakého důvodu, možná to byl jen impuls mého rozumu, který mi neustále říkal: Otoč se a utíkej! Ne, nějaká síla mě táhla dovnitř a bylo to silnější než já. Vešla jsem jako poslední, brána se zavřela a před námi se objevila dlouhá cesta poznání. Po levé straně můžete vidět typickou židovskou rodinu, poznamenal průvodce. Znělo to tak nelidsky a k tomu ty spousty mužů v uniformě. Na paži bílý pásek s nápisem SS a hrubý, povýšený výraz ve tváři. Křičeli, rozbíjeli věci a co víc, nedělalo jim problém surově uhodit člověka. Chtěla jsem zasáhnout, avšak průvodce mě zastavil: Nesnažte se, jsou to jen obrazy z minulosti. Jo, jen obrazy z minulosti, pomyslela jsem si. Ale to už jsme svůj zrak upírali na druhou stranu cesty. Nic nového, zase jen spousta mužů v uniformě. Ale na rozdíl od těch minulých byli klidní, smáli se a diskutovali. No jasně, velící osoby SS, plánovali životy miliónům lidí, kteří stejně nakonec skončili na pohřebišti. Nyní jejich rozhodnutí bylo- Izolovat židy od ostatních spoluobčanů. Umístit do Ghet. Postupovali jsme na naší cestě a krok od kroku byl těžší. Zvedla jsem hlavu, přede mnou se tyčilo Gheto. Jinými slovy polorozpadlý dům hladu, špíny a hrůzy. Ať byla zima nebo léto, ať pršelo nebo svítilo slunce, lidé tam chodili stále ve stejných šatech. Dostávali minimální příděl potravy. Takže se mezi živými povalovalo i pár vyhladovělých mrtvol. Věřte mi, že při takovém pohledu se vám derou slzy do očí. Mezitím, po pravé straně cesty, pobíhala spousta chudých lidiček v pruhovaném oděvu. Sbíjeli prkno k prknu a snažili se plnit rozkazy. Stavěli koncentrační tábor, svůj domov, svůj hrob. Nestačila jsem si však všechno prohlédnout, protože mě upoutal nepřetržitý hluk lidských hlasů, pískání brzd vlaků a neustálé opakování Achtung! Achtung! Tak už to začalo. Převážení do táboru smrti. Doslova je napěchovali do vagónů, které byli dříve používány pro dobytek. Následovala cesta. Osvětim, Bergen-Belsen či Terezín? Na tom nezáleželo. Znamenalo to stále to stejné. Utrpení. Ušli jsme polovinu cesty a někteří návštěvníci prosily průvodce, abychom se vrátily. To však nešlo. Cesta zpátky nevedla. Zase ten hluk. Pláč, křik, výstřely a rozdělování. Muži napravo, ženy nalevo. V některých případech oddělovali děti od matek. Byli bezdůvodně zabíjeni, hladoví, špinavý, vyčerpaní, pracovali celé dny. Spaly v boudách, kde se nedalo dýchat. A na co čekali? Na několik mužů, kteří vynesou ortel smrti. Blíží se konec války. Myšlenka je jasná, zabijeme co nejvíc židáků! Svlékat a honem. Pohněte padejte do sprch. Možná poslední slova, která slyšeli. Zbaveni smyslu padali na zem. Mrtvola za mrtvolou. Nahá těla, která se vlastně ani tělům nepodobala. Usmrceni oxidem uhelnatým. Byli jsme na konci. Před obrovskou hromadou bezejmenných těl. Stáli jsme tváří v tvář pravdě. Šťastni, že žijeme, nešťastni, že i toto je naše minulost. Otevřela se východová brána. Jeden po druhém jsme vycházeli a průvodce nám přál příjemný zbytek dnešního dne.

---