Naše jízda 143

Jednoho krásného čtvrtečního rána jsme se opět chystaly vyrazit do školy. Mě i Peťulku zarazilo za zastávce "Koleje Strahov" neobvyklé množství lidí. Mezi studentíky se už nedalo ani procpat do první řady a zajistit si vstup mezi prvními do busu. v 10:24 se ze zatáčky skutečně vyřítila 143. K našemu údivu už byla zpola plná. Studentíci na chvostu davu se začali mačat na nás přední a tlačit nás ke dveřím. Když jsme vstupovali na první schod, byl autobus již plný. Pouze zdánlivě. Po chvilce tulení na způsob Teletubbies jsme se dostaly zhruba doprostřed uličky. V davu jsem na chvíli ztratila Peťulku – mezi nás se postavil nějaký chlapec, díky němuž jsme na sebe celou cestou neviděly, jen se slyšely. Řidič zavřel dveře. Kluci na posledních schodech se přilepili na sklo buď bundou nebo ksichtem.
143 se rozjela. Díky tlaku na hydraulické zavírání dveří se v zatáčkách ozývala signalizace. Stejná jako upozorňuje cestující v prázdnějších dopravních prostředcích že budou dveře uzavřeny.
Dav studentů v autobuse bych přátelský jako anakonda – taky člověka obejme a do smrti nepustí. S každým výdechem ubývalo místa. Nohy, na kterých jsme s Peťulkou stály evidentně naše nebyly.
Hrdinský čin ukázal jeden student, který vystupoval na zastávce „Vozovna Střešovice“ a dral se k východu od protějšího okýnka.
Za jízdy jsme se pevně držely. Peťulka navrhla, že bychom se mohly pustit, když stejně není kam spadnout. Uvolnily jsme tedy sevření tyče, ale ruku nebylo možno dát díky ostatním spolucestujícím dolů, tak jsme se rozhodly i přes odkrvení zápěstí nechat pravé horní končetiny zdvihnuté a nedbale přehozené přes tyč.
Student za mnou mi neustále sahal na zadek – nenapomenula jsem ho, bylo mi jasné, že ten chudák, na rozdíl od nás, ani ruce nezvládl zvednout, aby se chytil nejbližší tyče.
Při stání na červenou se nám zamlžila okna a studenti mačkající se na okna nebo na dveře už ani nemohli hlásit aktuální pozici.
Na zastávce „Kafkova“ jsme prosili řidiče, aby nechal otevřené dveře, že je ve voze teplo. Naší prosbě však nevyhověl, prý by ti nejvíc na kraji na kruhovém objezdy vypadávali ven a nemilosrdně dveře stisknutím tlačítka zavřel.
Po pětadvaceti minutových mukách jsme vypadávali ze 143 jako kuželky a doufali jsme, že náš opožděný příchod na vyučování bude tolerován a že v dohledné době začne Dopravní podnik hlavního města Prahy v brzké době vystavovat omluvenky nebo dočasné neschopenky na brnící končetiny.
(PS: ten to příběh není smyšlený, stalo se ve ČT  24.11. 2005, když dvě 143 z nějakého nezjištěného důvodu nejely a všichni na zastávce se pak nacpali do té, která opouštěla zastávku „koleje Strahov“  v 10:24)