TÝDEN DO SVATÉHO JÁNA

            I.Krásné červnové odpoledne. Z okna mého panelákového bytu mám nádherný výhled na kvetoucí stromy a zelenou trávu v parku i na vzdálené lesy a nebe. Dopoledne jsem se byl projít v tom našem zuboženém sídlištním lesíku a bylo mi tam krásně… Stromy se na mě smály, zelenaly se a já měl pocit, že ševelení jejich korun zpívá o nadcházejícím létě.

            Právě teď jsem v tom voňavém odpoledni vyrazil do města. Jedu tramvají do práce. Mám takový přivýdělek… nebo spíš koníčka: Ještě s několika kamarády vyřezáváme různé dřevěné loutky a sošky. Malé i velké, tlusté i tenké, světce i čarodějnice, zkrátka všechny možné. Máme krámek na Křížovnickém náměstí, kousek od Karlova mostu, a tam ty loutky prodáváme… většinou turistům

            Naučil mě to děda, ještě když jsme bydleli na Moravě, to mi bylo asi deset. Byl rád, že to má komu předat, je to taková rodinná tradice. Ten by se dneska divil, kdyby  viděl, kam všude po světě se jeho loutky dostanou, když si je kupují turisté ze všech koutů zeměkoule! Ne že bych z toho měl bůhví kolik peněz, ale kvůli výdělku to rozhodně nedělám. Hrozně mě to baví, vždycky se celý týden nemůžu dočkat, až se v sobotu vydám do krámu. Normálně pracuju na poště, ale tam je to jak v továrně, nikdo se s nikým nebaví, všichni jsou zabraní do svých čísel a je to hrozná nuda. K loutkám se ve všední dny dostanu jenom po večerech.

            Tenhle krámek táhneme už desátým rokem a já bych bez toho asi nedokázal žít… Nejdřív jsme na to byli jen tři, já, šéf a Janča. Já vyřezával, Janča prodávala a šéf běhal po úřadech a sháněl povolení. Postupem času šéf přiváděl další lidi, většinou truhláře, a já měl za úkol naučit je vyřezávat stejně pěkné loutky, jak  je dělal můj děda. Někteří byli docela nešikovní, ale nakonec se to všichni naučili. Dnes je nás celkem dvanáct a kluci už dělají spousty loutek na takových truhlářských strojích, které šéf přivezl z Německa. Dokonce je teď dělají i trochu jinak, než jsem je to učil a stihnou toho o něco víc než já, jenže já vyřezávám pořád ručně. Myslím, že to člověk musí dělat s láskou, srdcem, vždyť je to tradice, takhle už to dělal děda mého dědy a jeho děda zrovna tak. Děda se piplal s jednou loutkou třeba týden, ale jeho loutky vypadají i dnes jako živé.

            Už abych tam byl, ještě dvě zastávky. Dneska je vážně krásný den. Oknem na mě do tramvaje vane čerstvý vzduch od vody. Celý týden se těším až vyložím v krámě loutky, které jsem po večerech udělal, uvidím Janču a popovídám si s ní. Je to fajn holka, mám ji rád. Nemá teď sice moc času, protože je pořád fůra práce, ale já jsem spokojený, když jí můžu poskládat loutky do výlohy a usmívat se na lidi, kteří si je prohlížejí, i na ni, na Janču.  

            Musím ji zase někam vytáhnout, mám ji vážně rád… Mohl bych si třeba někdy příští týden vzít volno z práce a vzít ji na výlet do Svatého Jána pod Skalou. Hned jak ji uvidím, tak jí to řeknu! Brzy totiž bude slunovrat a svátek Svatého Jána. Tyhle svátky měl děda nejradši v roce a vždycky říkával: „Toto sú nejdelší dni v roce, tak si koukej užít slunka!“ A mohl bych pro Janču vyřezat zvlášť Svatého Jána a dát jí ho. Jen tak. Určitě by byla ráda. Sice je teď neustále zaneprázdněná a pořád čte nějaké ekonomické příručky, ale Svatý Ján – ten ji přece musí potěšit!

            Když jsem přišel do krámu, za pultem stál zrovna Vojta a měl tam snad deset Číňanů nebo Japonců, já to nikdy nepoznám. Řekl jsem mu „Ahoj“ a usmál jsem se na něj. On mi zběžně odpověděl, ale má starost o zákazníky – holt je tu spousta práce… Nesmím ho moc zdržovat, nemá to rád, tak se jenom ptám:

„Janča je vzadu?“

Odpověděl mi trochu podrážděně:

            „Jo, kde by byla…, jdi tam, nevidíš, kolik je tu lidí?“

            „Jo, jo, neboj, už jdu“ uklidňoval jsem ho.

            Šel jsem dozadu, kolem dílny, kde voněly piliny a bzučely stroje, na kterých kluci dělají jednu loutku za druhou. Šéf tu nebyl, asi musel zase někam obchodně. Stále je teď někde pryč, i v neděli. Vozí loutky na různá místa po celé republice, na všelijaké slavnosti, trhy a tak podobně, a lidé je všude chtějí.

            Janča seděla ve svém koutku na pohovce, kouřila cigaretu a četla si noviny. Moc jí to slušelo, i když si nechala zkrátit ty vlasy.

            „Ahoj Jani,“ pozdravil jsem ji.

            „Ježiš… ahoj Honzo,“ odpověděla mi trochu znuděně, ale usmála se na mě. Jak se protáhla, dokázal jsem se na ni jenom hloupě usmát, jak byla hezká…

            „Jak to, že nejsi v krámě?“ zeptal jsem se.

            „Ale,… hrozně mě bolí hlava… to z těch lidí, jsou to úplný blázni.“

            „Blázni?…Proč?“ zajímal jsem se a pořád se na ni trochu přihlouple usmíval.

            „…normálně představ si,… třeba přišel takovej Němec, vzal loutku a že se s ní prej jenom vyfotí a pak ji vrátí… Tak mu říkám, že to jako nepůjde, že je tady nepůjčujeme, ale prodáváme… a on se jenom otočí na svoji tlustou paničku, vycení zlatý zuby a ať to prej honem blejskne… Pak položil tu loutku… blbě se zasmál a odešel. Já měla sto chutí za ním vyběhnout a něco mu říct, co si o sobě myslí?, ale vykašlala jsem se na to…, já už mám z těch loutek úplně dřevěný nohy…“ řekla Janča a unaveně si prohrábla oběma rukama vlasy.

            „Tak si odpočiň…., nemusíš se přece pořád honit…, to by byla škoda, kdybys měla dřevěný nohy…“ uklidňoval jsem ji s úsměvem.

            „No jo, to jo,“ nuceně se usmála, „…ale musíme taky vydělávat… Hele chceš kafe, Honzo?“

            „Jo, tak jo…, jestli máš“ neodmítl jsem.

            „Tak chvilku počkej, hned to bude“

            Odešla za roh ke kuchyňské lince a já si sedl na kanape. Zatímco vařila kávu, pomyslel jsem si, že je nějaká smutná. Jednou, už je to tak šest let, měla Janča svátek, takhle koncem května, a taky byla toho dne nějak smutná. Tak jsem jí zahrál se svými loutkami k svátku divadlo, o princezně, která pořád plakala, a pak ji rozveselil chudý řezbář… Moc ji to tenkrát potěšilo, už nebyla smutná a dala mi pusu. Byl to pěkný den. Že bych vymyslel něco podobného? Zvedl jsem se a otevřel skříňku s loutkami. Byla tam loutka čerta, krále, královny a svatého Prokopa. Přemýšlel jsem, co by se s nimi tak dalo zahrát, ale v tu chvíli se Janča vrátila se dvěma kávami.

            „Co to děláš, prosím tě?“ zasmála se pobaveně.

            „Nic…já… vůbec nic, jen se tak koukám,“ odskočil jsem od skříňky jako opařený.Nesmím se přece prozradit…           

            „Ty jseš taky blázen Jendo,“ usadila se pohodlně na pohovku a usrkla z kávy, „ale mně je to jedno…, dělej si, co chceš,“ dodala lhostejně.

Sedl jsem si k ní, pili jsme kávu a bavili se o běžných věcech. Pořád jsem se chystal jí říci o tom výletu do Svatého Jána, ale když už jsem to měl na jazyku, napřímila se Janča na kanapi a jako by se na mě nechtěla dívat, říkala:

„Hele Honzo, já ti… musím něco říct… tó… Péťa říkal…, že… že jako… že asi už tě tady nebude potřebovat…“

Chvíli jsem na nechápavě koukal, pak jsem se taky napřímil a udiveně se ptal:

            „Počkej… počkej jak… jak jako nebude potřebovat?“

Podívala se na mě těma svýma unavenýma očima, jako by mě litovala. Já nic nechápal a jen jsem na ni civěl s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Najednou přede mnou uhnula pohledem a s takovým cynickým nadhledem pravila:

            „Podívej Honzo… já nevím jak bych ti to řekla, ale… ty nám sem jednou za tejden přineseš čtyři pět loutek…, který…“

V tu chvíli zašramotily dveře.

            „Hele Péťa je tu.“ Janča vyskočila z pohovky a šla napřed šéfovi. Slyšel jsem, jak se na chodbě tlumeně baví:

            „Čau, Honza je tu? Řeklas mu to?“

            „No…je.“

            „A řeklas mu to?“

„No… tak napůl…“

„Jak napůl? Řeklas mu to, nebo ne?“

„Já jsem mu to zrovna říkala, když jsi přišel…“

„Aha, takže mu to mám říct sám…“

Šéf vstoupil ke mně do pokoje a naše pohledy se střetly.

„Čau Petře,“ pozdravil jsem ho nesměle.

„No nazdar Honzo, hele, Janča už ti to skoro řekla… prostě… právnicky řečeno ti… chci říct, že spolu budeme muset rozvázat pracovní poměr…“

„Jako my dva?“

„Jo, my dva…, já jako zaměstnavatel, ty jako zaměstnanec …, neboj, dostaneš odchodný ve výši pěti platů…, to je fér, ne?“

„Ale Petře… proč chceš… ty mě chceš vyhodit? Proč?… Co dělám špatně?… Vždyť jsme to spolu všechno začínali… a“

Petr mě vzal za rameno, sám si sedl proti mně na židli a shovívavě mi říkal:

            „Hele… Honzo… určitě budeme dál kamarádi…, kdykoli se můžeš stavit…, někdy zajdeme… třeba na pivo, ale co se týče práce…; ty nám jednou za tejden přineseš tři čtyři loutky… mdlý loutky, pořád stejný loutky jako před deseti lety…“

            „A jak je mám dělat jinak? Vždyť je nedělám pořád úplně stejně, ale dělám je tak, jak mě to učil děda…“

            „Ale prosím tě děda…,“ odvrátil šéf pohled a sundal svou ruku s mého ramene.

            „No děda… vždyť je to tradice… a ta se musí dělat srdcem, upřímně… i ty jsi přece říkal, že turisti chtějí znát naše tradice…  a je to tak, ne? Podívej, kolik je tu lidí…“

Zatímco jsem mluvil, šéf na mě hleděl s lehce ironickým úsměvem a vždycky si pro sebe šeptem pobaveně zopakoval některá moje slova, jako třeba: srdcem, upřímně, tradice, děda. Pak znovu spustil:

            „Honzo, ty sis nevšiml, že teď už jsou na krámě jenom loutky od kluků z dílny? Pochop, že my prodáme za den po celý republice v průměru sto, třeba i dvě stě loutek… a ty nám přineseš tři za tejden…“

            „Dneska jich tu mám sedm… a jakejch… hele..,“ vstal jsem a chtěl jsem mu je ukázat.

            „Ne, počkej, nevstávej…, to je jedno… víš… turisti sice kupujou tradici, ale hlavně potřebujou nějakej kýč, něco přehnaně pozitivního…, koupí vždycky to, co je na první pohled dojme, rozumíš? Musí je to oslovit tady v tý změti všemožnejch suvenýrů, co tu jsou… a to ti tví strnulí světci nedokážou, chápeš to? To se hodí možná na nějakou folklorní výstavu nebo tak, ale… prostě… já už tě nemůžu platit, protože… prostě protože se mi to nevyplácí…“ Chvíli bylo ticho

            „A na krámě bejt taky nemůžeš, protože neumíš ani ťuk anglicky a jenom se na ty lidi blbě culíš,“ dodal šéf.

            Pár vteřin jsme všichni tři mlčeli a koukali do země. Pořád jsem to nechápal. Moji jediní kamarádi, pro které už deset let žiju… mně už nepotřebují…nepotřebují mě. Petr na mě ještě jednou promluvil:

            „Honzo, já… tě nechci nijak podrážet…, ty peníze máš hned v pondělí na účtě…“

            „No tak já jdu,“ zvedl jsem se

            „Snad se nezlobíš, Honzo, nechci aby ses zlobil, kdykoli se zastav, až půjdeš okolo.“

Obrátil jsem se k Janě:

            „Jano… uvidíme se ještě někdy?“

            „No kdyžtak se tu zastav, když budeš mít cestu kolem,“ odvětila a uhnula pohledem.

            „Ty loutky, co jsem přinesl, si chcete nechat,?“zeptal jsem se už na odchodu.

            „No.., jsou tvoje…, je to na tobě…, jak myslíš…“

           „Tak jo…, tak se mějte… a…. vydělávejte.“

Řekl jsem a pokynul jim rukou, zatímco jsem vykročil ke dveřím.

            „Tak se měj pěkně a někdy se stav.“ Slyšel jsem za zády Janin hlas.

            „Zkus se nějak postavit na vlastní nohy. A měj se.“ Dodal Petr uvolněným hlasem.

            II. Odešel jsem východem přes dvůr, s klukama jsem se ani nerozloučil…, neměl jsem chuť. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem s nimi vlastně už skoro rok pořádně nemluvil…, ale to je jedno…

            Šel jsem, kam mě nohy nesly a pak jsem si sednul u řeky a těch sedm loutek, které nikdo nepotřeboval, jsem hodil do vody. Proč bych se s nimi tahal, když je nikdo nepotřebuje, taková loutka vůbec není lehká věc. Namočil jsem si nohy             i se sandály do vody – bylo teplo, vlahý letní podvečer. Koukal jsem, jak loutky plují po proudu. Tři se zachytily na jezu a čtyři pluly dál. Nějací cizinci je sledovali z Karlova mostu a smáli se. Asi si mysleli, že je to nějaká tradice…

            Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když jsem se zvednul, byla už úplná tma. A to byl týden do slunovratu a Svatého Jána. To znamená, že mohlo být tak deset hodin večer, možná i déle… Cítil jsem se šíleně sám. Zvykl jsem si na samotu od té doby, kdy umřela máma, ale vždy jsem měl na co se těšit… Teď už asi nemám, jsem zbytečný a nikdo mě nepotřebuje. Jsem sám uprostřed tohohle velkoměsta, sám, jediný mezi milionem lidí. Skoro jsem v duchu vyčítal mámě, že jsme se nastěhovali sem, do Prahy, do paneláku. Doma, na Moravě, byli lidé jiní…, tam jsem se nikdy necítil sám… Ale já vím, že to jinak nešlo, máma tu líp našla práci…

            Strašně jsem chtěl s někým mluvit. Jen tak…, jak se má a co dělá. Toužil jsem slyšet něčí slova, která patří mně… Chtěl jsem, aby mě někdo potřeboval… Šel jsem si do večerky koupit něco k jídlu. Řekl jsem prodavači, že si přeju jednu bagetu. Mlčky a s naprosto nezúčastněným výrazem ve tváři mi ji podal a strojovým hlasem robota řekl: „40Kč“. Dal jsem mu to přesně, poděkoval jsem a řekl nashledanou. Čekal jsem , že třeba řekne není zač, nashledanou, potěšilo by mě to, ale neřekl nic, jen se mechanicky zvrátil zpět na svou sedačku a otočil hlavu k malé obrazovce, kterou až do mého příchodu sledoval. Nejen hlas, ale i jeho pohyby byly jaksi strojové. Jako by byl naprogramován zvednout se, když někdo přijde, dát mu výrobek, odebrat peníze a pak si znovu sednout k obrazovce.

             To mi běželo hlavou, když jsem kráčel Pařížskou ulicí směrem na Staroměstské náměstí. Chtěl jsem se co nejdřív dostat domů. Jídlo ve mně probudilo lehký plamínek života, který mi pověděl, že mi lépe bude doma v posteli. Na reklamním panelu přede mnou stálo: „Rozhoduješ se sám, jsi svobodný.“ O kousek dál jsem četl zase: „Ty sám můžeš všechno.“ A hned vedle stálo: „Nikdo tě nepotřebuje, jsi sám“…- Ne…, to se mi asi zdálo…, jak přelétávají ty letní mušky…

            Vzduch voní a listí ševelí. Je sobota večer, v ulicích je rušno, lidé se hlučně baví a pokřikují na sebe cizokrajnými nářečími, kterým já bohužel nerozumím. Někteří jsou skutečně hlasití, jakýsi mladík stál přímo vedle mě a cosi hulákal na někoho na druhé straně chodníku, zrovna jako bych byl neviditelný. Skutečně jsem měl chvílemi pocit, že jsem neviditelný. Lidé na mě vůbec nereagovali…, jako bych neexistoval… Hleděl jsem jim do tváří, ale nikdo můj pohled neopětoval. Zmocnil se mě podivný neklid. Udiveně  a nenápadně jsem se rukou dotkl zdi domu, kolem něhož jsem zrovna šel, abych se ujistil, že tu opravdu jsem, že se sám sobě nezdám… Vtom na mě velmi skutečně vyhrkl drzý ženský hlas:

            „Do you wanna sex?“

Byla to docela pěkná paní bujných tvarů s dlouhými vlnitými vlasy. Nevěděl jsem, co říci:

            „Em… sex?…ehm… já jsem Čech…“ vykoktal jsem ze sebe.

            „Jo ty jseš Čech, já to hned věděla…, pročpak jseš tak smutnej…, co? Ulítly ti včely?… Nechceš rozveselit…? Kolik máš peněz?“ šeptala mi do ucha zatímco se ke mně skoro nepříjemně tulila.

            „No moc ne…, já“

            „No jo, to víš, že jo, tak čau,“ řekla a zmizela tak rychle, jak se objevila. Škoda…, aspoň někdo se mnou prohodil slovo…, škoda, že odešla… Chtěl jsem se podívat, kolik je hodin, ale hodinky už jsem na ruce neměl… Hm, tak mi vzala hodinky, no, tamhle na radnici jsou taky hodiny, už jsem na náměstí.

            Je za pět minut čtvrt na dvanáct. Někdo vylezl na pomník Mistra Jana Husa a hlasitě povykuje na celé Staroměstské náměstí. Všude je spousta kelímků od piva a jiných odpadků. A ti lidé… vypadají tak cize… a nepřátelsky… vůbec jim nerozumím… Musím rychle domů, tohle místo vypadá hrozně a bůhví kdo mi co ještě ukradne… Začínám mít skoro strach.

            Najednou se ke mně začali přibližovat dva lidé. Šli přímo ke mně, jako by si mě vyhlédli. Byl jsem z toho nesvůj, raději jsem si přidržel peněženku a přidal do kroku.

            „Prosím vás, prosím vás,“ volal na mě ženský hlas. Otočil jsem se, ale nepouštěl jsem peněženku a díval jsem se na ně co možná nejpřísněji.

            „Prosím vás, mluvíte česky?“ ptala se ta žena nesměle, skoro bojácně a držela se muže, který šel s ní. Byl to jakýsi mladý pár, mohlo jim být tak 25 – 30 a vypadali docela sympaticky. Ale proč šli zrovna za mnou, co po mně chtějí?

            „Mluvím,“prohlížel jsem si je oba, ale stále jsem nespustil ruku s peněženky. Žena v rozpacích mluvila:

            „… prosím vás, my…, bychom se vás chtěli zeptat…, my jsme byli tady v Praze na vernisáži… a nás tu teďka okradli o všechny peníze… a my nemáme jak se dostat domů do Zlína… my bychom potřebovali, kdybyste mohl…, my bychom potřebovali kdybyste nám mohl nějak pomoct…, jenom malunko… prosím vás…“ prosebně se na mě podívala.

            Dál jsem si je prohlížel – po Praze chodí spousta vychytralých žebráků, kteří zevlují před nádražími a tvrdí lidem okolo, kam se potřebují dostat a kolik na to potřebují peněz, ale jsou to podvodníci…, nechci se nechat znovu okrást…, ale tihle skutečně vypadají, že potřebují pomoci… jsou takoví nesmělí, mají v tvářích téměř zoufalství… a navíc mají moravský přízvuk…, jako děda…

            „No tak já se podívám…,“ řekl jsem a otevřel peněženku. V tu chvíli oba vypadali jako by jim spadl kámen ze srdce…  V peněžence už mi zbyla jen padesátikoruna…, to asi na cestu do Zlína nestačí…

            „Tak“ – teď jsem byl v rozpacích zase já – „já vám můžu dát akorát padesát korun…,“ řekl jsem a podával jsem jim pomuchlanou bankovku.

            „Děkujeme vám moc,“ vděčně pravila ta žena, „ my to snad nějak poskládáme… jste první, kdo nám něco dal… opravdu moc děkujeme…“

            „Není zač“ řekl jsem.

            „Ale je zač“ trvala na svém ona

            „Díky, moc jste nám pomohl,“ řekl ten pán a potřásl mi rukou.

            „Opravdu není zač…, nashledanou a hodně štěstí,“ nevěděl jsem už, co říci, ale bylo mi příjemně…

            „Děkujeme, nashledanou, mějte se krásně“

            Vydal jsem se na opačnou stranu a cítil jsem, jek ten plamínek života, který ve mně před chvílí vzplanul, hoří jasným a upřímným plamenem – aspoň pro tuhle chvíli – a sžírá všechen cynismus tohohle velkoměsta.

            Člověku se někdy v každodenním shonu zdá, že fráze jako děkuji, není zač a jim podobné, jsou jen bezvýznamná klišé. Jaképak není zač, když přece nikdo neděkuje pro nic za nic… Já měl ale toho večera pocit, že to chápu…, jejich upřímné díky mi daly pocit, že nejsem úplně zbytečný, že snad žádný člověk, a tedy ani já, přece jen není úplně sám a nepotřebný… Na obloze se třpytí hvězdy a každá z nich aspoň trochu svítí…

            Jo, a ještě mě napadá: děda měl chalupu v Žeranovicích, kousek od Zlína… Co kdybych dohnal ty dva a nějak se tam s nimi dopravil? Doma nějaké peníze mám. Za týden je přece Svatý Ján!