Život a smrt

Život a smrt

Běžel seč mu síly stačily. Les už byl blízko, jeho tiché šumění nevěstilo nic dobrého. Neohlížel se, jen běžel, zuřivě přitom oddychoval, jako by raději vypustil duši než zpomalil. Vběhl do lesa, ale nezastavil se, běžel dál, jako štvaná zvěř. Přeběhl přes lesní cestičku hlouběji do temného lesa, do tmy, tam, kde světlo nemá potřebnou sílu. Běžel, nevšímal si strašidelných stínů, nevšímal si zvědavých očích srnky, nevšímal si větviček bičujících jeho tělo. Běžel. Běžel a najednou upadl, možná zakopl, možná už nemohl, upadl. Chytil se za tvář, nemohl křičet, nemohl vstát, nemohl skoro nic, jenom se kroutit na zemi v křeči. Nohy se mu škubali jako by chtěly ještě běžet, slzy mu stékaly po tvářích, ale nemohl křičet. Ozývalo se jen sípání, zoufalost.

 Les jakoby nebyl, jen tma. Noc, která se probudila, černý prostor. Všude, byl téměř hmatatelný. A na konci tmy světlo, jasné světlo. Blížilo se, to jak se přibližoval k němu. S rukama nataženýma před sebe, s útěchou na tváři, s nadějí… Ne, nebyla to naděje, bylo to zoufalství, nebylo to světlo, byla to tma, byla to tma…

Ležel tam hodinu, dvě hodiny, tři… Ale nic kolem něj, žádný život, žádný zpěv ptáků, žádné zvíře. Bylo tam mrtvo, až moc mrtvo a tma, spousta tmy.

Otevřel oči, pohnul se. Nejdříve na jednu, pak na druhou stranu. Osvítil ho měsíc, rozhlédl se, ale nikde nebyl žádný život. Postavil se na nohy. Chvíli jen tak stál, koukal, ale neviděl nic, byl v lese, byla tma.

Potom šel, šel pomalu, zmaten, ztracen…zatracen, navždy zatracen…