Nezemřít sobě

Berte s nadhledem. O mém životním pocitu a vztahu ke smrti. O přání dělat radost druhým a o strachu, že jednou nebudu mít komu umřít (a tedy, že nikdo neví, že jsem žil) - že zemřu sám sobě. Nic horšího by člověka potkat nemohlo (ehm.. skoro).

Kdepak, já
nezemřu přirozenou smrtí.
Ne,
já dožiji se čtyřiceti pěti.
Básník,
co vysnil si dokonalý svět.
Ten skutečný však
mohl druhým závidět.

V zemi až ulehnu
přáním své nemoci,
nechtějte litovat,
že ne,
že nebylo mi pomoci.
Vždyť
já světa řeč neznal jsem,
mně léta hovořila cize,
já vnímal jen obrázky
v tlusté
nešťastné
otevřené knize.

Do hrobu až spustí mne,
můj svět zůstane se mnou,
zbaven už tíhy.
Však jedno přání zanechat chci
přímo v řádcích knihy:

Ve mně než dotluče,
kéž se mu poštěstí,
srdéčku z hedvábí,
přátelům přinésti,
v životě radosti,
lásku a oporu,
aby pak zemřelo -
- ne sobě,
ne nevyslovené,
ale aby zemřelo lidem,
někomu
a dokořán otevřené.

---