jen jsem chtěla poukázat na jednoduchost myšlení, na to, jaké věci nám způsobují radost a vnitřní harmonii. to, co potřebujeme...

Déšť

 

Marta prošla ztichlou kavárnou od pultu ke stolkům. Posbírala špinavé hrnky a talířky. Jakoby to nedělala každý den.

 

Doufala, že se to nekonečné přecházení od ničeho k ničemu jednou změní…

 

Všichni už se vytratili, musela zůstat a kavárnu uklidit.

Podívala se ven skrz špinavé sklo na ty lidi. Jak nečinně přecházejí z místa na místo. Vypadali nešťastně i když se usmívali. Vypadali, jako by je už život omrzel a oni už nevěděli, co dělat. Jakoby někdo přes jejich smutek hodil masku. Usmívající se masku s namalovanými líčky a opadanou řasenkou. Skrz masku však prosvítalo něco, co Marta nemohla rozpoznat. Snad se jí jednou podaří rozluštit ten zrádný starý svět, co má pořád tendenci se měnit a snahu vyvíjet se.

 

Jestli se to tedy dá takhle nazvat, přemýšlela.

 

Obcházela neslyšně stolky. Tam lžička, tam ještě malovaný hrníček se zbytkem kávy, kterou tu zanechala mladá paní, co se ještě před chvílí na Martu usmívala. Ta paní odešla tak rychle, že málem rozbila hrníček, jak spěchala. Vypadala, jakoby ji náhle napadlo něco, co ještě nestihla udělat.

 

Proč se lidi pořád za něčím honí?

 

Nevěděla. Co ale s jistotou věděla, je to, že pokud si nepospíší, nejspíš chytne déšť. Všechno posbírala, umyla a schovala takovou rychlostí, jako by se na něco nesmírně těšila. Na něco, co nemůže propásnout. Co to bylo, to však nevěděla.

 

Vydala se do podzimního podvečeru. Ohlédla se za sebe , na kavárnu, na vynechávající neonový nápis a na lidi utíkající kamsi, do neutuchajícího smutku.

Cítila se vyčerpaná i když nebylo z čeho. Snad… ten lidský zármutek a lidská zloba, která se šíří jako nákaza světem.

 

Procházela ztichlou alejí stromů. Listí opadávalo. Vanul jemný větřík, který pomalu sílil a načechrával Martě rozpuštěné vlasy. Cítila se najednou volná. Volná jako pták.

 

Volná jako pták na noční obloze…

 

Zadívala se do korun stromů. Chtěla se stát ptákem, létat a vidět všechno. Úplně všechno.

Jen tak roztáhnout křídla a být volná, prostě volná. Ptáci nemají zábrany. Mohou si dělat co chcou…  Proč, když je člověk v blízkosti ptáků se ptáci rozletí a jen tak se vznesou. Bojí se ptáci lidí?

Marta se nad tím zamyslela. Vždyť ona se lidí vlastně bojí taky! Lidi se sami sebe navzájem bojí. Nic neřeknou. Jen mlčí. A bojí se. Tiše se bojí.

 

Stromy se začali ochvívat v sílícím větru. Na nebi se objevily první tmavé mraky. Sešeřilo se.

Cesta alejí se nekonečně táhla. Byla delší než kdy předtím. Asi proto, aby se Marta mohla zamyslet nad světem, lidmi a sama nad sebou. Teď už však nebylo o čem přemýšlet. Všechno se vysvětlilo. Cesta začala ubíhat rychleji. Už byl čas na změnu. Nebe se pevně stáhlo. Začaly padat první kapky. Změna. Začalo opravdu pršet. To byla ta změna. Potřebná změna, kterou Marta potřebovala. Byl to ten déšť. Jen déšť.

---