Sen letního rána

Sen letního rána Oči modré, třpytivé a zářící, vlasy plavé, dlouhé, vonící, ústa rudá, žhavá, žádoucí, tváře nachové, laskavé, planoucí. Úsměv jak letní jitro, smích toť cinkot lučních zvonků, dech rozehřívající zemské nitro, krok tak lehký, že nedotkne se stonků. Zahalená v jemném závoji, utkaném z roucha modrých beránků, po němž kapky rosy jemně stékají, a padají na květy rudých máků. Já spatřiv tuto krásnou vílu, běžel jsem k ní ranní loukou, nevšímaje si kopretin a jejich zlatavého pilu, pošlapal je nohou svojí horkou. "Tys člověk bezohledně zlý, mé květy kvůli tvojí touze uvadly." "Kdybych do tvých rukou svěřila své tělo, jistě by i ono za čas mřelo." "Žena je jak křehká květina, co se s prvním slunkem probouzí, a večer usíná." "Je jako motýl pestrobarevný, který je krásný jen když létá, avšak za sklem zavřený, pozbývá svého světla."

---