Katastrofa

Vzbudila sem se a jedním okem koukla na budík. Zaspala sem. Ve spěchu a v panice hledám ponožky. Všechny sou vypraný a tím pádem mokrý. Nacházím dvě suchý, ale každá je jiná. Mám před sebou teda volbu. Buď nastydnout od noh, nebo vypadat jako blázen. Volím druhou variantu. Oblíkám si každou jinou ponožku, ve spěchu páchám hygienu a oblíkám se. Další problém nastává u bot. Jsou od blata a musím je umýt. Sakra! Další zdržení. Tenhle týden sem už podruhý zaspala a nevypadá to se mnou růžově. Vyrážím z domu. Běžím na zastávku šaliny. Zjišťuju, že opravují koleje a mám přejít na protější zastávku. Zmateně pobíhám a tak ztrácím už tak prošvihnutý čas. Do práce přijedu tak o hodinu později. No to bude nářez! Nastupuju do narvané šaliny. Rozjíždí se. Konečně. Stojím a křečovitě se držím tyče. Vymýšlím si výmluvu. Ale už mě nic nenapadá. Ta věc s budíkem je ohraná. Nejezdící šaliny už tady taky byly. Taky nehody, revizoři, požáry, útěk kočky... Ve svým zamyšlení těžko vnímám, že důchodce, co sedí poblíž, se zvedá. "Posaďte se, slečno. Přece nebudete stát." Ohlížím se kolem, na koho to jako mělo být. Široko daleko žádná slečna není. Většinou chlapíci s kufříkama. Takže šlo asi o mě. "Ne, děkuju. Já stejně za chvilku vystupuju." Blekotám dost vyděšená. Chlap, co stojí za mnou, se přidává do debaty. "Ale no tak se posaďte. Jistě se vám nechce stát." A ženská vepředu přispěje taky svou troškou do mlýna. "Nenechte se prosit. Ještě budete mít křečový žíly!" Nechci dávat podnět k dalším výlevům a radši si sedám, příliš překvapená na to, než abych se zmohla na díky. Celá cesta byla jaksi podivná. Lidé se pouštěli sednout, mluvili spolu o tom, kam jedou a o své práci. Navzájem si chválili oblečení a účesy, boty a kufříky. Pár důchodců se se mnou dalo do řeči. V hrůze sem vystoupila o zastávku dřív. Do práce sem doběhla za čtvrt hodiny. Beztak pozdě. Nohy se mi třesou, když mířím za šéfovou. Bez výmluvy. Vždycky si potrpěla na přesnost. Vyváděla kvůli pár minutám. Co bude dělat teď, radši ani nechcu vědět. Zaklepu na dveře a jdu dál. Zvedne oči od stolu. "Á, dobrý den!" Usmívá se. To znám, to nevěstí nic dobrýho. Hned přecházím k věci. "Promiňte, já sem dneska zaspala, zase. Ale fakt za to nemůžu, protože ... protože... prostě já to nedělám schválně." Myslím si, že víc nemá smysl vysvětlovat, protože k tomu ani není co říct. Znovu se usměje. "Ale to je v pořádku. Jsme přece lidi. To se může stát každému. Doufám, že jsi se dobře vyspala, protože máš před sebou náročnou práci. Ale věřím, že to zvládneš stejně dobře jako vždycky. Jo, a zbylo tam ještě trochu kafe, tak si dej než se do toho pustíš." S otevřenou pusou couvám z kanceláře. To snad není pravda. Co se tady děje? Zničeně si sedám ke svýmu stolu. Kolegyně se ke mně otáčí. "Nestalo se ti nic?" Koušu si nehet. "Ne. Já jenom že du ňák pozdě, tak sem šla za šéfkou... nezdá se ti ňáká divná?" Zamyslí se. "Ne, proč? Daly jsme si ráno kafe a popovídaly jsme si. Je to fajn ženská." Nevěřím svým uším. "Cože? Fajn ženská? Přestaň ze mě dělat blázna!" Nechápavě se na mě dívá. Pak dodává: "Dneska tě zvu na oběd. Dáme si něco moc dobrýho, jo?" Se spokojeným úsměvem se otáčí zpátky k počítači. Copak se dneska všichni zbláznili? Nehet sem si kousala tak mohutně, až sem si málem uhryzla prst. Zazvonil telefon. Ó jé, další nabroušenej zákazník. Už to začíná. Neochotně zvedám sluchátko. "Slyšim..." Na druhé straně drátu se ozve až přehnaně milý ženský hlas, který mě prosí o zaslání složenek. Píšu si adresu na kousek papíru a snad to vyřídím později. Zapnu si internet a prohlížím poštu. Vzpomnělo si na mě překvapivě moc známých, kteří po mně nic nechcou a přejí mi pěkný den. Znechuceně mažu všechny maily - tolik optimismu hned po ránu, to je na mě trochu silný kafe. Ani jedna stížnost, nadávka, pomluva. Nic. Jako ve špatným snu. Ale - dyť se vlastně nic neděje. Třeba je něco s hvězdama, nebo se všichni lidi něčím nadopovali. Nebo to může být počasím. Kouknu ven, do šeda a mlhava. Hm, to těžko. Další telefon. Chlapíkovi vypla televize, ale to nevadí, protože se půjde aspoň projít ven. Stejně mu to doktor už dávno radil. Takže vlastně děkuje. Pokládám telefon a jdu si pro kafe. V kuchyňce vrážím do manažerky. Má mě ráda jako kudlu v zádech a já ji zrovna tak. "Sorry." Řeknu na půl huby a hrnu se k varné konvici. "Nazdar. Už jsi to slyšela? Zítra večer dělám u sebe doma večírek. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybys tam byla. Bude tam spousta lidí z práce a taky šéfka. Doufám, že mě nezklameš. Bez tebe by to nebylo ono." Usměje se od ucha k uchu a zmizí mi z očí i se svým červeným kostýmkem. Nával slabosti způsobí, že si musím sednout. To víš že jo. Firemní akce - nic horšího mě už nemůže potkat. Ale, proboha, co to mělo znamenat? Domluvili se všichni? Co po mně chcou? V téhle situaci mě napadá jediná věta: Všichni sou blázni, jenom já sem letadlo. V podobným duchu probíhá celý dopoledne. Začínám mít podezření, že svět se zbláznil. Jednou sem četla takovou sci-fi povídku, kde všichni byli týden šťastní a pak tři týdny ve strašných depresích, hrozně zlí - vraždilo se, kradlo ... to se mám na co těšit. Zbývá mi poslední možnost, jak se ujistit, že to funguje na všehchny (jenom ne na mě). V samošce je tak protivná prodavačka, že nikoho takovýho neznám. Ta je možná horší než já. Vrací mi peníze stylem, že mi je hodí jak žebrákovi a přidá k tomu takovej pohled, že každej, kdo si jde nakoupit, má v tu chvíli po náladě. Mířím teda do obchodu. Kupuju si dva rohlíky a platím stovkou. Málem padám do mdlob, když se na mě usměje, vrátí mi peníze a popřeje pěkný den. Taky přidá pár hlášek o počasí. Tak přece je to pravda! Žiju ve světě bláznů, kde nikdo neumí být ani pořádně naštvanej. Najednou mi to chybí. Vracím se zpátky do práce, rohlíky házím do popelnice.... CRRRR!!! V šoku z budíku vstávám, jako vždycky málem mi hrozil infarkt. Budu si muset koupit novej. Nastává klasickej ranní stres - najít stejný ponožky, umýt boty... Pod dojmem živýho snu mě jímá hrůza, když nastupuju do šaliny. Sedám si. Šalina se rozjede, zatím je všechno v pořádku. Nastupuje banda důchodců. Jeden si vedle mě výhružně stoupá a hned se do mě pouští. "Asi Vás musí hodně bolet nohy, slečno. Že se nestydíte - dělat, že mě nevidíte. Není Vám to ani trochu trapné?" Podívá se na mě a pak pokračuje. "A mohla byste mi vysvětlit, co je Vám tak k smíchu? Snad se nesmějete mně? Jsem starý člověk..." Jo, všechno je normální. Tak se mi to líbí. Takhle sem si na vás, lidi, zvykla. Docela se těším do práce. Jedu totiž zase o něco později...

---