Odšroubovávám víko

Odšroubovávám víko od dózy s popelem a hlavou se mi honí vzpomínky. Vzpomínky na dobu před šesti měsíci, kdy se mi ani nesnilo o tom, co se stane.Vím, že jsme nebyli ideální rodina. Všude dochází k hádkám, všude se musí čelit problémům. Je mi dvacet jedna let a přišla jsem o své rodiče při autonehodě. Prý nefunkční brzdy. Nemůžu se zbavit toho, že je to moje chyba.

Stála jsem na letišti, čekala, až pro mě přijede taťka. Když se neobjevil ani o hodinu později, zavolala jsem mu na mobil. Zvedl to nějaký cizí muž. Začal mi říkat, že je od policie a moje rodina je v nemocnici, nehoda na dálnici . Ani si nepamatuji jak, ale domluvili jsme se, že mě na letišti vyzvedne. Zavěsila jsem. Panebože, ať to nic není.

Zavezl mě do nemocnice, kde se mě ujal postarší doktor. Vzal mě kolem ramen. Vyděsilo mě to. Moji rodiče zemřeli. Bratr je na jednotce intenzivní péče, nedávají mu moc nadějí. Momentálně v bezvědomí. Sesula jsem se na křeslo.

„Chci je vidět. Oba dva.“ Řekla jsem doktorovi, který se tvářil pochybovačně.

-Slečno, musím vás upozornit, že zemřeli při ošklivé autonehodě. To bych vám opravdu nedoporučoval.

- Chci je vidět.

- Následujte mě.

Zvedla jsem se a šla za ním dlouhou chodbou. Prošli jsme dveřmi do márnice. Ukázal na dva vozíky, kde se pod bílými prostěradly rýsovala dvě těla. „Kdybyste něco potřebovala, jsem venku.“ Kývla jsem a popošla směrem k mým rodičům. Chvilku jsem se jen tak dívala, jako bych chtěla oddálit okamžik, kdy odkryju ten kus látky a definitivně o ně přijdu, Třeba když se teď otočím a pojedu domů, budou mě tam čekat, jako by se nic nestalo... Už nikdy nebude nic jako dřív. Odhodlala jsem se. Slzy se mi začaly drát do očí. Už nikdy se na mě jejich oči nepodívají, už nikdy neuslyším jejich hlas...Co když ho zapomenu? Vzpomněla jsem si na Johníka. Musím za ním jít. Ve dveřím jsem se ještě otočila a řekla svým rodičům „Slibuju, že se o něj postarám, ať se stane cokoliv. Budete na nás pyšní. Nemusíte mít o nás strach. Miluju vás a vždycky budu.“ Už jsem nemohla ani mluvit, jenom jsem brečela. Za dveřmi jsem narazila na doktora, který tam na mě celou dobu čekal. „Kde je jednotka intenzivní péče, prosím vás?“ Zavedl mě tam.

            Další rána. Můj jedenáctiletý bráška ležel na posteli nehybně, jako bez života. Z rukou mu vedl bezpočet hadiček, přístroje neslyšně zaznamenávaly jeho životní funkce. Panebože, dej, ať nepřijdu ještě o něj! Usadila jsem se na židli vedle něj a vzala ho za ruku. Pozoruji, jak se za půl roku, kdy jsem ho neviděla, změnil. Vyrostl. I ve tváři se mu trochu změnily rysy. Vsadím se, že když se usměje, vypadá jako taťka. Další vodopád slz. Usnula jsem na židli, probudila mě až sestra v deset večer: „Slečno, musíte jít. Můžete sem přijít zase ráno po sedmé hodině. Dejte se trochu do pořádku, poplačte si, uleví se vám.“ 

            Následující týden byl vyčerpávající, přes den jsem seděla u Johna, držela ho za ruku a a vyprávěla jsem mu, co mi přišlo na mysl. Nepřestávala jsem doufat, že mě uslyší a probere se. V noci jsem nespala, brečela, už jsem nedokázala držet masku silné holky. Za celou tu dobu jsem se ani nedokázala ozvat nikomu v Čechách, babičce, známým, nikomu. Vím, že se babička s dědou každý den informují u doktorů, jak na tom s Johnem jsme.

            Osmý den pobytu v nemocnici se Honzík probral. Těžký boj jsme vyhráli. Doktoři mi řekli, že takový obrat ještě nezažili. Utekl smrti.  Za pár dní ho pustí domů.

            Bylo jasné, že buď ve Skotsku ukončím studium. Ještě nevím, jestli se tam vrátím i s Johnem, nebo zůstanu v Čechách. Asi odjedu do Aberdeenu podle plánu. Vydělám si tam daleko víc a Johna i sebe uživím.

            Na Silvestra Honzíka pustili domů. Musí ještě ležet v klidu, co nejméně se namáhat, ale bude v pořádku. Žádné trvalé následky. Za pět dní musím odletět zpátky. V bance jsem si vyřídila studentskou půjčku, abych mohla zařídit zpopelnění svých rodičů a koupit Johnovi letenku. Babička s dědou se o nás chtějí postarat. Já ale nemůžu žít ve městě, v bytě, kde mi všechno naše rodiče připomíná. John ještě nemluví, podle doktorů se vyrovnává se šokem, musí absorbovat zážitky, kterými prošel. Starám se o něj, jak nejlíp dovedu, musím mu všechno vynahradit. Dozvěděla jsem se, že musím projít nějakými formalitami, aby mi ho svěřili do péče. Nepřežila bych, kdyby musel jít do děcáku.

            Pátého ledna jsme se rozloučili s babičkou a dědou, jedinými lidmi, které jsem v Příbrami kontaktovala. Neměla jsem sílu na to, přijímat kondolence. Typický projev postšokové represe, Odmítnutí reality. Vím to, ale řešit to teď nebudu, teď musím být silná i za Johna, nemůže mě vidět, jak se sesypu, to by nám teď nepomohlo.

            Přistáli jsme v Glasgow, do mého bytu v Aberdeenu jsme dojeli o pár hodin později. Když jsem odemykala dveře, Johnny mě vzal za ruku a řekl svoje první slova od okamžiku, kdy se probral z bezvědomí: „Marcel, já se bojim.“ Odhodila jsem klíče, objala ho a řekla: „ Neboj, Johníku, všechno bude zase dobrý, já se o to postarám. Zase budeš hrát fotbal, ve škole budeš mít spoustu kamarádů...Já vím, že už nic nebude jako dřív, ale musíme se snažit, aby na nás mamka s taťkou byli pyšný...A když mi pomůžeš, tak to dokážem. Souhlas?“ -„Tak dobře. Ale mě se tak strašně stejská, Mací..“ -„Já vim, miláčku, mě taky.“

Do Čech jsme během následujících tří měsíců měsíců letěli ještě dvakrát. Vyskytly se problémy se svěřením Honzíka do péče, musela jsem dokazovat, že mám práci, byt, máme co jíst...Neskutečný kolotoč byrokracie. Zařídila jsem prodej bytu, prodej nábytku...ostatní věci jsme přetěhovali k babičce na půdu. Naprosté přerušení minulého života s tím současným. Naštěstí si John už začal v nové škole zvykat, hraje i fotbal, začíná být ve Skotsku šťastný. I angličtina mu už začíná jít. Zvládneme to.

V květnu mi na účet přišli peníze z prodeje bytu. Věděla jsem, co s nima udělám. Sama si vydělávám dost, takže můžu uskutečnit svůj plán. Protože nesnáším chodit na hřbitov, když vím, že tam někoho mám, rozhodla jsem, že své rodiče nechám jen zpopelnit a popel rozpráším. Hned druhý den po obdržení peněz jsem koupila dvě letenky na trasu Aberdeen – New York, Athény, Aberdeen.                        

Odšroubovávám víko od dózy s popelem a nemůžu se ubránit dojetí. Stojím na úplném vrchu sochy svobody a hlavou se mi honí vzpomínky na taťku. Jak mě vždycky učil být hrdá, soběstačná...dokázala jsem to, tati. Můžeš na mě být pyšný. Určitě jsi. S Johnem to zvládáme, nemusíš se bát, ale to ty víš. Vždycky jsi v nás věřil. Nabírám hrst popela z dózy a nechávám nabrat i Honzíka. Natahujeme ruku přes zábradlí a oba dva naráz pouštíme popel a necháváme ho větru. Ani jeden z nás nemluví. Nepřestává mě překvapovat, jak je můj bráška na svých dvanáct let neskutečně vyspělý. Mrzí mě, že přišel o dětství tak rychle. Necháváme se odvézt taxíkem na leitště, abychom stihli letadlo do Athén, beze slov se držíme za ruku.

V Athénách nastupujeme do autobusu, který nás odveze do městečka pod horou Olymp. Čekají nás dvě hodinky výstupu na horu Bohů. Nahoře sundavám ze zad batůžek a vyndavám druhou dózu. Myslím na to, jak pro nás mamka všechno dělala, jak se o nás starala...Neboj, mami, bylo to ze začátku hodně těžký, ale nezklameme tě. Jsme přece z tvojí krve. Nabíráme zase každý po hrsti a necháváme vítr, aby si ji vzal a nesl ji po krajině, kterou vždycky tak toužila vidět.

Vím, že se to může zdát divné, hodně divné. Zvláštní. Výstřední. Ale cítila jsem, že tohle je ta největší poslední pocta, kterou můžu svým rodičům prokázat. Rozpríšit je na místech, která milovali, ale nikdy nenavštívili. Teď pro nás nastává nový život. To, jestli v něm uspějěme, záleží už jen a jen na nás.

KONEC