Nepojmenovaná

Tvůj dotek má zvláštní moc,
s podivem náhle ztrácím slova,
ať je třeba den či noc,
stejně prosím: ještě, znova.

Pod mou košilí Tvé prsty bloudí,
s nimi po zádech mi běhá mráz,
krásné pocity se v nitru rodí,
právě ty co mám tak rád.

Zahrnu Tě polibky,
tam kde je máš ráda,
přeji si Tvé doteky
když z nebe hvězda padá..

Buď se mnou Lásko dlouho,
proč den je čím dál kratší,
umírám po Tobě touhou,
a říct bych chtěl ještě tolik řečí.

O lásce co mi dává sílu,
a umí klidně pohnout horou,
neztratím v ni nikdy víru,
nechci stéblo, rád v ní tonu.

O růži překrásné
co se ti snaží vyrovnat,
závistí bledne, vadne,
nemůže stále vyhrávat.

O malých světluškách,
ty svítí v noci na cestu,
taky o hodných sestřičkách,
když pofoukají bolístku.

---