Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Slunce a reklama

19. 12. 2005

538

Autor

Fíla

(úplně běžný pamflítek)

Pan Ticháček nebyl nijak zvlášť náročný či nadměrně utrácející člověk. Stačilo mu, že uměl zabezpečit sebe a svou rodinu. Byl to celkem obyčejný člověk, pracoval jako vedoucí provozu v jedné instalatérské firmě a toho zimního dne, kdy se mu stala tahle zvláštní příhoda, měl opravdu vynikající náladu. Srdce se mu tetelilo v hrudi a vhánělo do celého jeho těla téměř dětskou radost. Byl totiž nádherný slunný den, jakých je v prosinci málo. Napadl čerstvý sníh, na nebi plulo jen několik drobných mráčků a slunce vlévalo do ulic ne sice teplé, přesto však nějak hřejivé světlo.
Když cestou z práce nastupoval do autobusu, celý se kochal tím dnem a plánoval, jak, až přijde domů, vyrazí s manželkou na výlet do lesa, který se rozkládal hned za jeho sídlištěm. Stoupl si do uličky a chytil se držadla. Lidi okolo sebe téměř nevnímal a pořád v sobě radostně hýčkal tu povznášející náladu. Skutečně se na ten výlet těšil, dokonce odešel z pravomoci vedoucího provozu o dvě hodiny dřív z práce. Úplně zapomněl, že jede autobusem…
Jeho pohled chvíli bezmyšlenkovitě těkal mezi dopravními vývěskami a jakýmsi extravagantním účesem slečny sedící pod ním, až se zastavil na jedné z reklam. Na ní se skvěla sportovní zimní bota, velmi odolně a moderně vypadající. Působila opravdu velmi kvalitně a pod ní stálo: SuperExtraSpecial 09speedboot, jen 999 Kč, jen v MegaNákupHausu. Přestože byl pan Ticháček plně zaujat plánováním trasy vysněného výletu, začal podvědomě, aniž by to zpozoroval, uvažovat o té botě… Možná proto, že na onom obrázku byla v pozadí krásná zimní krajina s lesem a horami.
Jak si tak v duchu procházel známé i méně známé stezky ve svém sídlištním lese
a uvažoval, jaká nová zákoutí třeba zase objeví, bota nenápadně prošla celou cestu s ním
a zanechávala za sebou stopy v čerstvém sněhu. Pan Ticháček si toho ovšem nevšiml, tak byl nadšen vidinou čerstvého vzduchu a bíle oděného lesa.
Poté, co po zhruba čtvrt hodině jízdy vystoupil, zamířil směrem domů a pomyslil si: „No jo, ale já vlastně nemám pořádný zimní boty… takový, abych v nich mohl i do lesa… hm… ale mám pocit, že jsem někde četl… nebo mi to někdo říkal?… že v MegaNákupHausu mají velmi kvalitní a levné boty značky SuperExtraSpecial… Prý stojí ani ne tisíc korun… Půjdu se tam podívat, stejně jsem vlastně chtěl ještě něco koupit… teď mě nic nenapadá, ale určitě si vzpomenu. Ještě, že máme MegaNákupHaus kousek od baráku… to je výhoda…“
Po této úvaze změnil směr svých kroků a zamířil k rozlehlé budově připomínající hangár, v jejímž štítu se neonově blyštila gigantická písmena „MegaNákupHaus.“ Když vstoupil, ovanula ho dusná a čpavě voňavá předvánoční atmosféra s miliony nesčetných světélek na všemožných ozdůbkách a andělíčcích. „Ty Vánoce už jsou opravdu za chvíli,“ řekl si pan Ticháček, „měl bych koupit nějaké dárky…“
Zamířil však do oddělení obuvi. Asi čtvrt hodiny mu trvalo, než se tam dostal, bylo totiž až ve druhém patře a všude se valily davy lidí, kteří mu stáli v cestě. „Kde se tu bere tolik lidí, to snad není možný…“ znervózněl trochu a prorážel si cestu nákupním vozíkem.
V oddělení obuvi se zeptal uhoněného zřízence, kde najde SuperExtraSpecial 09speedboot. Ten mu spěšně poradil, pan Ticháček boty hned našel, vyzkoušel si je a vložil do košíku. Ani si nezkontroloval cenu, furiant…
S botami v košíku pokračoval v jízdě mezi regály a koupil dalších asi sedm věcí, které mu najednou přišly úplně nezbytné, teď na Vánoce… například sdíradlo šupin, nekonečnou prskavku nebo aromatizovač vzduchu s vůní borového lesa a vysokorychlostní struhadlo… Ale ti lidé okolo… úplně mu zkazili náladu. Pořád vráželi do jeho košíku a cpali se tam, kam chtěl on. Lehce znechucen se prodral k pokladně, vyčkal asi desetiminutovou frontu a vyložil své zboží na pás.
„2769,“ ohlásila pokladní mechanickým hlasem. Pan Ticháček se zarazil. Tolik nečekal. Slušně se zeptal pokladní, jestli se náhodou nespletla. Ta mu naštvaně odpověděla že rozhodně ne a dala mu do ruky účet. Najednou si všiml, že je tam uvedeno: „boty panske zimni – 1799“
„Ale… vždyť ty boty měly stát do tisícovky…“ bránil se v dobré víře.
„To byla časově omezená nabídka. Měl jste přijít včera. Dneska stojí 1799,“ odsekla pokladní. Pan Ticháček to nechápal. A co víc! Neměl u sebe tolik peněz! Co teď? Nervózně štrachal v peněžence, jako by doufal, že tam najde zapadlou tisícovku. Za ním naštvaně supěli a podupávali ostatní zákazníci a kdosi vykřikl:
„Tak kde to sakra vázne? Když nemá prachy, tak ať nechodí nakupovat!“ Pokladní už skutečně nazlobeně zakrákala:
„Tak máte na to, nebo ne?“
Náš furiant celý zčervenal a tichým hlasem pravil:
„No… tak já si vezmu jenom ty boty…“
Pokladní naprosto znechuceně odmarkovala těch zbylých asi sedm věcí, pan Ticháček zaplatil a co nejrychleji a v hrozných rozpacích odcházel od pokladny.
Odcházel širokými chodbami nákupního centra a všechno to na něj najednou působilo nějak nepříjemně majestátně… Ty vysoké stropy, vyšší než v kostele, ta okázalost a luxus. Najednou se tam cítil stísněný a malý. Doslova odtamtud uprchl.
Slunce do něj znovu vlilo trochu života a když přicházel domů, už se mu skoro vrátila jeho bývalá dobrá nálada. Ztratil sice víc než hodinu drahocenného zimního slunce, ale den ještě nekončí. Čeká ho výlet!
Žena ho uvítala slovy:
„No to jsem myslela, že přijdeš dřív, když je tak hezky…“
„Ahoj… já chtěl přijít dřív, ale uvědomil jsem si, že nemám žádný zimní boty, tak jsem si je byl koupit“
„Ale vždyť máš přece boty od loňska. Skoro vůbec jsi je nenosil. Nějaký SuperExtraSpecial 07speedboot…“
„No jo vlastně… já si na ně vůbec nevzpomněl, jak jsem je nenosil… Loni taky vůbec nebyl sníh… Hele a to je divný, teď jsem si koupil 09 a ty loňský byly 07. Něco tu chybí ne?“ zadumaně pravil pan Ticháček. Jeho žena mu odpověděla s chápavým nadhledem:
„Jestli myslíš, že chybí 08, tak to byly ty sandály, co se ti v létě v Chorvatsku první den rozsypaly… Prosím tě a kde ty nový boty vůbec máš?“
„Ježiš… já je tam nechal… to jsem ale vůl, tak drahý byly… No ale vracet se tam nebudu… ani náhodou… kašlu na to… tam je to úplně hrozný! Jak může někdo trávit čas na takovým místě, když je venku tak krásně! Ty davy… vůbec nechápu, proč jsem tam chodil… vždyť nakupování bylo to poslední, co jsem dneska plánoval… co mě tam dotáhlo, když jsem vlastně nic nepotřeboval..? No, to je fuk, celej den jsem se těšil, až půjdeme do lesa… tak honem, oblíkni se… ať si to ještě užijem než zapadne slunce!“