Chtěla bych být párou z ranní rosy,

co rozplyne se nad lesy,

prachem mezi spadlým jehličí,

co ztratí se, když vítr zafičí,

temnou jeskyní v bílé skále,

kam chodějí spát i lišky malé.

Můj osud je ale zde…

Neumím běžet a zároveň stát,

neumím mluvit pravdu a současně i lhát,

jedna z věcí, co umím, je milovat.

Proč milovat,

když není komu city vzdát.

Proč milovat,

když není s kým se smát.

Co komu darovat,

když není nikoho,

kdo má tě víc než rád.

Proto lepší je být měsíčním svitem,

co rozletí se celičkým světem,

malou hvězdičkou na nebi,

co svítí životu na zemi,

než láskou trápit se…