MORFIUM

Tak! a sem tady. Naflákám tenhle slavnej text tak, jak mi padne do ruky. Vystřílim písmena do běloskvoucího papíru; čím víc tím líp. Jo? A nebo spíš čím míň tím víc. Jedno - je to jedno. Neni to nic dadaistickýho ani surrealistickýho, ani romantickýho, ani kus ničeho jinýho, je to jenom pokus o navázání kontaktu z vnějškem, kterej ještě něco občas čte. Píšu teď knihu. Třeba z toho nebude nic, ale snažim se. Možná jsem dokončil její první část, proto se chci teď uvolnit a vysypat ze sebe něco jen tak, ale pozor! né zas jen tak. To abysme si rozuměli. Občas budu spisovný, vobčas spisovnej. Je to jedno.

Dobře. Jsme na docela rozlehlym náměstí a stmívá se. Pár lidí se tu potuluje. Třeba ještě nemůžou jít domu, nebo já nevim proč tu vlastně jsou. Hlavní věc, který si musíme všimnout, je ta stálá přítomnost něčeho velkýho, co se jakoby stále blíží zezhora. Je to asi obrovskej tlak vzduchu, mám pocit.

Zmenšujeme se. Tím je to. Baráky, lidi a vůbec všchno se scvrkává so sebe a nestačí pojímat ten atmosferickej tlak. Čeho se jako bojíme, že se zmenšujeme?

Některý lidi tam vzádu za obzorem se asi nezmenšujou. Vypadají jako obři. Trochu nemotorně. Sami nevědí, co si se sebou počít. "Nový Hýmlaje, ty člověkové." řiká mi se smíchem shrbená babka a mrká ne mě očkem. Chce si nejspíš začít nějakou konverzaci. Nemám zájem.

Hodně těch, co si mysleli, že se z nich zaručeně stanou ty Nový Hýmalaje tady teď stojej a čuměj. Starosta, a tak. Víte, ne? Horší je, že to pokračuje. Dál a dál. Geometrickou řadou. Řadu z nás už to rozmačkalo. Brzo půjdu do lisu já. Tak zatim, dám si šálek morfia.

...mezihra ve tvaru oxymorónu...

Vám řeknu, že zatim klídek. Semlelo to i ty obry. já sem tu zůstal. Někde. Kde to je, to vám přesně neřeknu. Je tu modro jako v nebi. Jen tak si lítám. Asi toho morfia bylo moc. Ale dík, že jste tady. Fakt.

-FIN-