RUMOVÁ VÍLA

Na motivy "Polednice" od Karla Jaromíra Erbena

Na zápraží babka stála a zubama skřípala, nočním horkem vysychala, ve větru se kývala. Svítání tu bude brzy, táta přijde z hospody, bude remcat dědek drzý, že je binec pod schody. Tady flaška od Budvaru, tam zas čtyři od rumu. Ožral se zas z Ostavaru s kamarádama z Barumu. A zas už je spousta křiku – „ I bodejž tě rarach sám -! že na tebe, kořalečníku, Rumovou vílu zavolám! Pojď si proň, Rumová vílo, pojď, vem si ho, čuníka“ – A hle, tu kdos u světnice dveře zlehka odmyká. Krásná, štíhlá, tváře snové, bez plachetky docela, bez berličky, hnáty krásné, a povídá zvesela: „Nechej si ho, kašlu na něj.“ Babka vzteky umírá: „Slituj se, Rumová vílo, vždyť mne k smrti utýrá.“ K posteli se nese tiše Rumová víla jako stín. Dědek vzrušením nedýše – potom hupsnou do peřin. O dědka se babka bojí k posteli zpět pohlíží – vždyť už je mu přes šedesát, ta coura mu ublíží. Již mu sáhla mezi stehna a rozvírá kolena, potom už jen vášní vzdychá jako smyslů zbavena. Bim, bam, jedna, druhá, třetí, dědek leze z postele. Rumová víla vrní blahem a kření se vesele. Ve mdlobách tu babka leží, tohle bylo na ni moc. O tomhle už léta sní jen, každou, ach každičkou noc…

---