nářek

nastala noc,na nebi svítí měsíc a malé světýlka vyzařují paprsky bílého světla ...mala postavicka jde po cestě,celou noc bloudí strašidelnými ulicemi je zahalená závojem temnoty, lidé se ji vyhýbají,neví proč,neví proč ji lidé odsoudili.Lidem se zježí kůže, když kolem ní projdou,obklopí je strach.. nezajímá jí to,je uzavřená do neviditelné klece,která ji před všemi chrání,zabalena do pláště mrazu, tak opuštená, tak sama,černé odstíny si hrají s jejími vlasy a tvářemi. Teplota vzduchu rychle kelsne, když kolem projde,temeř pod bod mrazu.. všechno se zahalí do mrazivé tmy a nikde nejsou slyšet ptáci,lidé,dětský smích,nic, jen nářek mrtvých duší, které ji sprovází na cestě životem....cas plyne, jde několik hodin,pak se zastaví na vrcholku hory, pod sobou slyší proud vody, jemně protéká, bere sebou kameny, dno, písek. Volá ji:"Pojď," nemá na vyběr připojí se k řece, ona ji povede, osvobodí ji od všeho trápení. Cítí jemný chlad,vítr ji hladí po tváři a hraje si s jejými vlasy, už nemúže ustoupit, musí v před do neznáma, neni cesty zpět, je jen cesta v před.Slzy jí stékají po tváři. Zavře oči vykročí, padá dolu: uvědomí si:" ne" nechce umřít ,ale je už pozdě, už se prodíra vzduchem čím dal tím rychleji. Bojí se, ale nemuže vrátit čas,bude plout vesmírem,tmou,stane se jeho suočástí, už na vždy.Třese se,vstoupil jí do duše strach, ten obrovsky strach,ktery se usadil v jejím srdci a odmítnul odejít. Prázdno a nejistota ji trhá na kusy,rozervala jí mysl. Život jí probíhal před očima v kratkých vzpomínkách. Přes slzy už neviděla a na tváři měla černé stopy po rozmazané řasence pocit prázdna a beznaděje ji užíral, až najednou nic, ticho cítila jak jí pohlcuje řeka, vznášela se lehce jako vánek, neviděla zem, ani mraky, nic jen tu mrazivou tmu a duše zemřelych.Studený mráz jí procházel celým tělem,cítila nesnesitelný chlad. Jeji pozornost upoutal slabý paprsek světla,záře bílého anděla,podal jí dlaň a vytáhl ji z temna, světlo bylo najednou jasnejší a jasnejší nadechla se...