Znáš to?

Znáš to? Jdeš. Jdeš strašně moc rychle. Znaj to prokletí. Prokletí básníci. Znaj to prokletí, prokletí láskou. Jdeš strašně moc rychle a chceš utíct. Běžíš. Pryč, prosím, strašně moc rychle pryč! Ať si to břemeno vezme ten za tebou. „Vem si ho, dárek, k Vánocům.“. Nikdo. Nikdo za tebou nejde. Jsi tam sama. Sama pro takovou ránu, kudlu do zad. Nikdo ti nepomůže. Vem si to, per se!

„Tak, tak ahoj,“ nesměle zašeptáš ten večer. Ale ne, dnes to bude jiný. Přece jen spolu randíte už pár týdnu. „Baru?“ Zbrkle se otočím. Čeká na mě ve tmě. Pusa. Dlouhá, úžasná, ta první. Ta, co se nezapomíná. „Tak ahoj,“ drsně prohodí pro změnu on.

Místo, kde proběhla ta vůbec nejdůležitější pusa na světě. Země se zastavila a tobě to přijde, jakože už se nikdy nebude točit tím stejným směrem. Teď sebou bude smýkat, drát se dopředu, dolů a nahoru, mimo svou oběžnou dráhu. Svět se točí. Holka, jseš zamilovaná.

Hleď si to užít, nepotrvá to dlouho.

Tma je neodbytná. Děsí tě, bolí, píchá do boku. Ať píchá, ať kvůli ní krvácíš, jen ať tě zbaví toho nesnesitelnýho pocitu. Pocitu z toho místa, kde tě líbával. To místo u ošumtělé trafiky, kde stávaj ráno lidi na noviny. Přijdou – odejdou. A pro tebe přitom ten zaprášenej chodník na hlavní třídě tak strašně moc znamená.

Je krásnej. Nesmírně krásnej. Ať si duše bije na poplach a stokrát ho proklíná. Ty vždycky zpomalíš svý kroky. Srdce zrychlí tep, ať se rozum bouří jak chce, ty nikdy nezapomeneš. A jak zatraceně moc bys chtěla.

V dáli běží kočka. Bílá. Černá. Jen pohladit si tu kočku, dosáhnout svýho. „Čiči,“….“čiči“. Plááách. Je pryč. Některý věci jsou nedosažitelný.  Jako třeba touha získat zpátky svou první pusu. Vzít si ji, a zas ji darovat. Nic bych neměnila. To místo se mi líbí. Jen to chci zopakovat a znovu cítit. Zatraceně, první puso!!! Proč jsi mi utekla jako splašená kočka?

Dávám ti volnost! Utíkej! Zmiz, ať už tě nevidím a můžu si ve zmatku srdce konečně udělat pořádek.

Nikdy nezapomenu na to místo.

Díky, Williame Jamesi, za proud vědomí. Děsně se mi ulevilo!!!