Krádež

"Zloděj, chyťte ho! Ukradl mi mé nejcennější věci, bez kterých nemohu žít," křičela jsem. Ale on se mi mezitím ztratil z očí. Nikdo se po něm ani neohlédl.
Zastavila jsem prvního strážníka, kterého jsem potkala: "Musíte mi pomoct! Musíte ho dopadnout. Je to zloděj!? Vysypala jsem ze sebe. "Uklidněte se a řekněte mi, o kom mluvíte," odpověděl strážník. "On," křičela jsem, "ten, co právě zmizel za rohem." "A co vám vlastně ukradl?" zeptal se. "Mé nejcennější věci, bez kterých nemohu žít," řekla jsem bezmocně. "Můžete mi prosím říct, co konkrétně vám ukradl?" zeptal se znovu netrpělivě strážník. "Mé štěstí, mé jistoty, mou radost," odpověděla jsem. "Slečno, netropte si ze mě blázny, ano?" řekl uraženě a odešel.
Najednou jsem zas spatřila...ano, byl to On, zloděj... Stál v davu lidí a rozhodně mezi ně nezapadal. A ten výraz, co měl v tváři! Rozběhla jsem se za ním. On si mě všiml a volným krokem vyrazil pryč. Nemusel běhat, protože jsem mu ani tak nestačila. Jeho volný krok byl rychlejší než můj usilovný běh. Nemohla jsem to pochopit.
Pak jsme oba stáli uprostřed širokého pole. Já udýchaná padla na zem, On na mě klidně hleděl shora. Obloha byla zatažená černými mraky, bylo dusno, před bouřkou. "Kdo jste?!" vyrazila jsem ze sebe, "a proč jste mi sebral mé štěstí, mou radost, mé jistoty?" "Jsem Čas," odpověděl, " A protože jistoty i štěstí rozdávám, mám zas právo si je brát zpátky. Nic nemůže být věčně. Jelikož existuji já, Čas, věčnost existovat nemůže. Ani štěstí a jistoty nejsou věčné." "Ale já přeci nemůžu žít bez radosti," namítla jsem. "Jsou dvě možnosti. Můžeš v sobě překonat smutek ze ztrát, vyrovnat se s nimi a s mou existencí. Jestli to nedokážeš, pak jsi příliš slabá osoba pro tento svět, pak se můžeš života hned vzdát." Zablesklo se, On zmizel. Začalo lehce krápat, ale dusno nepolevilo. Už tam nebyl, ale já pořád cítila Jeho přítomnost.
Byl to jenom sen, ale tak živý, že ho nedokážu zapomenout.

---