Schoulená ptáčátka

Tuhle básničku jsem napsala v depresi, pramenící ze shlédnutí pořadu o dětech žijících v dětských domovech.

Není tak dávno tomu, co jsem tu zabloudila a došla ke žlutému domu, který jsem nikdy předtím nespatřila. Z oken se na mě dívaly hlavičky malých dětí, které se ale nesmály, toužily po objetí. Blíž k nim jsem přistoupila, na cestu chtěla se jich zeptat, pak jsem se zarazila a nemohla jsem ani šeptat. Já jejich oči viděla a plakat se mi chtělo, otázka v nich se zračila: "Proč nám se to stát mělo? Proč nesměly jsme poznat lásku a teplo domova? Byly jsme špatní snad?", ptaly se stále dokola. Já neznala jsem odpověď, má lítost přešla v zlost, můj vztek by rozbil každou zeď- osudu mám už dost! Jak někdo může nemít rád tyhle ty krásné lidičky? Jak někdo moh by proklínat ty jejich čisté dušičky? Schoulená ptáčátka po lásce toužící. Schoulená ptáčátka tak často plačící. Schoulená ptáčátka co ptají se proč. Schoulená ptáčátka co neznají smích. Schoulená ptáčátka! Najdeme odpověď v nás nebo v nich? Schoulená ptáčátka …proč?

---