Hexagold a nestvůry z temnot.

Pokračování "Noční můry" "Já jsem princezna, půjdu na hrad a kletbu zlomím!" prohlásila místo toho. "Nikam nepůjdeš!" okřikl ji Hexagold, "přímo do náručí čarodějnice. Chceš být taky kamenem?" Byl to automatický úkon, nepřemýšlela nad ním. Celým jejím tělem rozlila zlost. Každý její sval se napjal. Vyrazila na nejbližšího rypákoskřeta a rozpárala mu břicho. "Kate...?" hlesl Hexagold údivem. Navíc neměl čas. Po delším boji se jeho útočník najednou sesul k zemi. Z úst mu vytékal pramínek krve. Za ním viděl Kate, která se mezitím pustila do dalších.

Osvald byl už velice starý havran, s mnoha lety zkušeností a díky magii se těšil dobrému zdraví. Byl jí vděčen za to, že se jeho kosti už dávno nerozpadly v prach. Právě teď balancoval na okraji římsy a snažil se skrz okno zaslechnout co nejvíc. Avšak hvízdání meluzíny mu v tom bránilo. Z celého rozhovoru zaslechl pouze dvě slova a to několikrát. Princezna a čarodějnice. Nicméně si z toho dokázal vyvodit hodně. Se začínajícím večerem vítr sílil, Osvald tedy napjal křídla a odletěl na hrad. Jako strašidelný zámek se na skalnatém vrchu tyčil čarodějničin hrad. Ve světle měsíce přelétlo několik netopýrů. Po padacím mostě přešla armáda podivných kreatur a zpívaly si strašlivou nemelodickou píseň v nesrozumitelném jazyce. Darmína seděla na trůnu a pravou rukou hladila černého kocoura s obojkem se špičatými bodáky kolem krku. Před trůnem na zemi klečela ta podivná bytost připomínající skřeta s prasečí mordou. "Naše paní a vládkyně," hovořil rypákoskřet. Zvuk se rozléhal po prázdném trůním sálu a do každého hlasu přimíchával děsivou ozvěnu. "Ač dělali jsme vše, co jste přikázala, nepodařilo se nám zabránit povstání v Aazorgaardu." Darmína pěstí udeřila do opěradla. "Neschopní darmožrouti. Nejste ničeho schopni, jen si válíte šunky a ..." "Ale podařilo se nám ho potlačit," řekl honem rypákoskřet. "No proto. To ráda slyším." "Přeje si její veličenstvo vidět popravu vůdce?" Darmíně se zablesklo v očí, "To si piš!" "Budeme očekávat příchod jejího veličenstva zítra v poledne, vaše ukrutnosti." Rypákoskřet vstal a uklonil se. "Můžeš jít... ale ne, ještě počkej," zadržela ho. "Jak jsem na tom se zlatem." "Otroci dnes zaplnili třetí pokladnici." "... a s magikonem" "Zatím jsme nenarazili na žílu." "Jak to! Celý svůj život hledám ten kámen. Největší zdroj magie. Chci mít hodně té horniny, chci dobít Ragonii. Ne, celou Langaj! A Hinnaj! Chci dobít celý svět! A proto jsem magii věnovala většinu života. Proto jsem se stala černou..." Nastala chvíle, během ní bylo naprosté ticho, protože celý svět čekal, až Darmína dokončí svou řeč. Ale ona zůstala v poloze se zvednutou magickou holí a na čele se jí dělaly kapičky potu. "...," řekla po chvíli. Rypákoskřet na ni hleděl a nevěděl co si má myslet. Uvolnila se. "... sákryš, teď mi to slovo vypadlo, k čertu s tím." Hodila prosebný pohled na rypákoskřeta. "... začínalo to na č. Č.., č..., č..., č..." "Čejka, čenda, čabajka, čokl, čutora, čundr...?" pokoušel se napovědět skřet. "Jiné..." "... černozem, častuška, čedok, černobyl...?" "Ne, taky ne..." "... čubka..." "Cos to řekl?" Kreatura si dala hnátu před hubu. "Čarodějnice," ozvalo se od okna. "To je ono! Jsem Darmína, černá čarodějnice, můžeš jít." Za rypákoskřetem zapadla křídla dveří. Osvald zamával křídly a posadil se na Darmínino rameno. "Neseš mi dobré zprávy, Osvalde? Jestli ne...!" "Špatné zprávy má paní." "Velice špatné...?" "Velice špatné..." "Velice hodně špatné...?" "Ano má paní." Darmína se těžce usadila na trůn. Za těch deset let ještě víc přibrala. "Tak sem s tím. Dnešní den je snad prokletý." Osvald se nadechl. Napolo se postavil do skoku, připraven co nejrychleji vyletět v případě, že by mu šlo o život. "Princezna Sylva se vrátila." Darmína přestala dýchat. Chvíli se nic nedělo. Osvald zbystřil své smysl, aby na jakýkoliv prudký pohyb mohl reagovat. Ale ruka Darmíny vyletěla tak rychle, že si ji ani nevšiml. Najednou mu celá dlaň svírala tělo a jemu se naskytl jedinečný výhled na sítnici oka čarodějnice. "Zopakuj to!" Síla jejího dechu ho uvrhla do větrné bouře. "Princezna Sylva se vrátila, má paní." Darmína na něj zamrkala. "Sama? Jen tak?" "Ne, za doprovodu hraničáře. Asi její přítel." "Jen doufám, že oba dva nic neví. Jak vlastně víš, že je to ona. Deset let jsi ji neviděl" "Říkala to." Darmína odhodila havrana, tak že se dost obtížně vyhnul přibližující se stěně. Začala křičet. Trůní sál se v tu ránu zaplnil a to nejen jejím řevem, ale i blesky a ohnivými koulemi. Osvadl měl co dělat, aby jednu neschytal. Dvě vyrazily skla v oknech. Dovnitř vnikla meluzína a přinesla s sebou sněhovou nadílku. "Kde je? KDE JE?" "Na Dauronově farmě, zítra se chystají na starý hrad." "Musím ji zastavit! Zavolej mi nejvyššího zástupce prasečích válečníků" "Ano má paní, ale proč? Vy té legendě věříte?" "Ne, v žádném případě. Ale ví to princezna?" V druhém patře Dauronova domu byly ložnice. Jedna pro něho a jeho ženu, jedna pro Marka a Moniku, jedna pro jejich dvojčata a jedna pro hosty. Koupena byla dole, hned vedle kuchyně a z druhé strany krbu, protože tam bylo jediné místo, kde bylo možné ohřát vodu. Kate v té kádi seděla a myla se. Největší péči věnovala svým vlasům, jakoby to byl její poklad. Vždyť takové vlasy nemá kde kdo. Kolik problémů už kvůli jejich barvě strpěla. Když ji Hex navrhl, že kdyby si je ostříhala dohola, bylo by po problémech, dva dny ho za to nenáviděla. Spláchla si vlasy a vstala. Nyní v celé své kráse a nahotě. Neměla sice zrovna dívčí postavu s ladnými křivkami, byla silnější v ramenou a v bocích, avšak stále hezká. Vždyť v ramenou byla ukrytá síla, a v nohou zase rychlost. Snad kvůli tomu neměla žádná prsa, jen drobné špičky. "Podej mi ručník," zazněl soprán. Hexagold jí vyhověl. Věnovala mu pohled, zamrkala hnědýma očima. "Co na mě tak koukáš?" "Přemýšlím, zda nejsi princezna." "Otoč se!" "Co blbneš? Děláš, jako bych tě nikdy neviděl nahou." "Počítej s tím, že jsem princezna! Takže se otoč. Princezny se neukazují nahé!" "Hele, nezdržuj se, nejsi tady jediná, kdo se chce vykoupat." Kate se rozhodla provokovat. Otočila se k němu levým bokem, pravou rukou si lehce pohladila ňadro a usmála se. Hexagold se otočil a zabručel, "Jsi hrozná..." Hexagold i Kate spali společně v jednom pokoji pro hosty. Sice tam nebyla postel s nebesy, ale na druhou stranu v hospodských pokojích to běžně bylo horší. Tohle lůžko navíc bylo širší, takže se na sebe nemuseli mačkat. A už si zvykli. Hexagold vždycky spal ve spodním prádle, a Kate nosila na noc bílou košili, dlouhou až ke kolenům. Ležela na své půlce a přemýšlela. To co udělala Hexovi byla možná provokace, jenže tím se jí připomněla jedna potíž, které se bála, ale kterou jednoho dne bude muset vyřešit. Hexagold si zajisté také všiml, že Kate už není malá holka, že už vyspěla v ženu, tedy alespoň fyzicky. Její názory se měnily, měnil se žebříček hodnot. To vše od doby, kdy pravidelně, jednou měsíčně nemohla dělat všechno a podléhala únavě. A právě jí trápila jedna věc... Jak to bude dál mezi ní a Hexagoldem. "Hexi...", zašeptala do ticha, "... spíš?" Dlouho bylo ticho. Venku se zase začal zvedat vítr. "Ne, ještě ne..." uslyšela zprava tlumený hlas. "Jak to se mnou dokážeš vydržet?" Špatná otázka uvědomila si okamžitě. "Cože?" "No...", zamyslela se, ".. jako muž." Nastalo opět ticho. Hexagold to pochopil ihned. Hledal jen vhodná slova, jak by ji na to odpověděl. Otočil se, aby ji měl na očích. "Počítej s tím, že mi to také dělá starosti." "Hexi, já nevím..." "Rozhodl jsem se, že to nechám na tobě." Kate se trochu uklidnila. "Miluješ mě?" Musel jí to říct. Miloval ji od prvního setkání, ale to byla láska otcovská. Miloval ji, a chtěl chránit její život. Byl ochoten za její život položit svůj. Ona byla jako jeho dcera. Řekl jí to. "Já tě taky miluju," zašeptala po chvilce rozmýšlení, "ale ne jako dcera otce. Víc." Přitulila se více k němu. Pohladil ji po vlasech. "Já taky Kate." "Miloval by jsi mě stejně, kdybych byla princezna?" "Záleží na tom, jaký je tvůj původ?" "Nevím." "Ty vážně věříš, že bys mohla být z královské rodiny?" "Ničemu nevěřím, ale víš... První co si pamatuji byl ten sirotčinec. Pamatuji si své osmé narozeniny. Tedy, den, kdy si všichni mysleli, že mám narozeniny. Ale nic z doby předtím. Žádné obrazy, zvuky, vůni. Žádné vzpomínky. Jako by mi je někdo ukradl." "To už je hodně dlouho, moc si prožila za tu dobu. Mohla jsi na to jednoduše zapomenout." "Co když v tom hradě opravdu žila má rodina?" "To je málo pravděpodobné..." "Ale možné!" "Spi, prosím tě, nechme to na zítra," a ještě dodal, "Hezké sny." Uhlík seděl pod smrkem a pozoroval dva dvounohé obry opouštějící verandu. Obě postavy byly nabaleny do huňatých kožešinových kabátů a obě nesly na zádech v pochvě meč. Tentokrát bez zavazadel, jelikož jejich cíl ležel jen nedaleko odsud. Šli, nemluvili. Dlouho se nic zvláštního nedělo, procházeli stále bílou krajinou. Přes noc napadl čerstvý prašan, a tak se jim boty propadaly hluboko do sněhu. Nepříjemně se zvedal vítr. "Hexi...," prolomila ticho Kate, "ty se na mne zlobíš?" Odpovědí byl náhlý závan, který jí vmetl do tváře trochu sněhu. "Nezlobím, proč?" nechápal Hexagold. Opět šli a dlouho nepadlo ani slovo. "Jsem to husa!" prohlásila po chvíli, "v noci jsem přemýšlela. Neuvědomila jsem si, že kdybych byla princezna, a našla svou rodinu, asi bych tě opustila. Ztratil bys mě a toho se bojíš..." "Prosím tě, Kate," otočil se na ní Hex se zoufalým pohledem ve tváři. "Nemluv! Nic neříkej nebo zase řekneš něco, co si budeš vyčítat. A ještě jednou od tebe uslyším slovo princezna, dostaneš takovou lekci, že na to nezapomeneš." Kate se na chvíli zamyslela a pak se mírně usmála. "Princezna," řekla váhavě. Hexagold se prudce otočil. "Provokuješ!" Kate ho obdařila úsměvem. "Princezna!" "Sama sis' o to řekla!" Bleskově tasil meč a zaútočil na ni. Kate s tím počítala a úder vykryla podle naučeného schématu. Udělala lehkou otočku a přešla do protiútoku. Hexagold na ni čekal s vyceněnými zuby. Už to potřebovala, blesklo mu hlavou, začínala blbnout. Chvíli se šermovali na velké louce, zdupali kolem sebe plac. Najednou se Katiným tělem rozšířila bolest od zad. Upadla do sněhu. "Vstávej!" přikázal ji přísně Hex, "Už bys byla mrtvá. Tohle bylo zatím na plocho. Od někoho jiného bys to schytala pěkně naostro." Vstala a mračila se na něj. "To není fér!" protestovala. "Žádný boj není fér. Nikdy se nehraje podle pravidel. To jenom ty bojuješ podle paměti. Musíš se mi dívat do oči a odhadnout co udělám dřív, než to skutečně udělám." "Ale ty jsi nemohl jít doprava, to je nemožné, na to jsi neměl rychlost!" "A kdo tě teda uhodil? No? Nikdo třetí tu není. Člověk by řekl, že holka, která dokáže číst myšlenky musí mít svého protivníka po prvních vykrytí naprosto spolehlivě přečteného." "Hele, nech si to, jo?" řekla vyčítavě, "když ono to funguje jen někdy." Hexagold pokrčil rameny. "V tom případě ti nezbyde, než mě poslechnout. "Hexi, podívej!" vykřikla Kate a ukázala za něj na neznatelný kopeček sněhu, "támhle je další." Hexagold se otočil. Oba se opatrně přiblížili. Dívali se na kamenného poutníka. Co kdysi byly jeho šaty, teď zůstalo pouhým cárem hadrů. Hexagold zasunul meč do pochvy, Kate ho však stále svírala v rukou, jako by očekávala, že se objeví nějaké nebezpečí. Přemýšlela, co socha představuje. Muž byl v rozkroku a pravou ruku měl zaťatou v pěst a nataženou mírně dopředu. "Držel hůl," navrhl Hexagold, "ale ztrouchnivěla a rozpadla se." Kate musela souhlasit. Ten muž tu stál už deset let a jako temný stín připomínal zkázu království. Byl to jeden strašák minulosti. Bude jich víc. "Mám strach Hexi," zatřásla se dívka. "A kdo ne," přitakal Hexagold, "z kouzel a čárů strach mít musíš." Obešli sochu obloukem a pokračovali dál do kopců. Bořili se hluboko do sněhu, prudký vítr jim metal vločky do tváře. Snažili se mu vzdorovat v předklonu, jak to jen šlo. Na bývalé cestě, před nimi se opíral napolo zasypaný sněhem, dřevěný ukazatel. Na něm stálo: "Královský hrad." Text nebyl dobře čitelný, Kate to stálo značné úsilí. Šipka prozíravě ukazovala do nebes. Postupovali do kopce, cestu poznali podle nižšího porostu mladých stromků. Až najednou vstoupili do města. Tohle bylo spíš ještě předměstí. Většina domů a kamenných plotů byla porostlá břečťanem, který byl teď v zimě naprosto obalený sněhem. V mezerách a v prasklinách zimovaly zbytky flóry. A na každém kroku bylo možné potkat bíle sochy zbavené šatů. Celé město působilo strašidelně, jako město stínů. Kate měla divný pocit, jako když se tady zastavil život a čas. Ale nic takového se nestalo. Život se rozvíjel v jiné formě a čas nechával své otisky na domech, kamenných plotech a cestách. Kate si všimla, že vše podlehlo erozi a v místech, kde se rozšiřovaly praskliny bujel mech. Všude, až na jednom místě. Bílých soch se to netýkalo. Hexagold jí vysvětlil, že magická povaha soch má toto za následek. Příroda se bála magie, protože vlastní existence magie nebyla přirozená. Magie existovala mimo zákony světa a řídila se zákony svými. Obě postavy procházely městem a všude viděly dílo zkázy. Jestli se někomu podaří kletbu zlomit a osvobodit její oběti, pak tito lidé stejně poklesnou na nejnižší společenský stupeň, protože veškerý hmotný majetek zatím zchátrá pod tíhou času. Jestli ovšem žijí. V tom kdosi dívku oslovil. Ohlédla se, nikoho však neviděla. Pokrčila rameny a šla dál. Vjem se opakoval, tentokráte blíže. Znělo to, jako by někdo volal: "Tady!" "Hexi, počkej!" zavolala Kate na postavu, která se začala vytrácet chumlu vloček. Hexagold se otočil, a vrátil se několik kroků. Dívka se prsty levé ruky dotkla spánku a zavřela oči. Soustředila se. Pokud ty sochy žily, mohla by s nimi navázat telepatické spojení. Kate to sice takhle nevnímala, avšak už kolikrát podnikla výlet do hladin lidského podvědomí, které bylo společné pro všechny. Právě z této sféry dokázala číst myšlenky. Byla si vědoma nebezpečí, kterému se vystavuje při výletu ze své hlavy. Měla tendenci nebezpečí podceňovat. Nadechla se a pravou rukou se dotkla sochy. Okamžitě se propadla do temnoty. Bylo to rychlé a nečekané. Něco takového se ale nemělo stát. Její mysl zaplavila vlna lidských hlasů a nářků. Jistě museli patřit všem lidem, které kletba zastihla. Vlna ji začala odstrkovat na hranici, za kterou by mohlo dojit k poškození mozku. Říkalo se ji hranice šílenství. V poslední chvíli se ji podařilo vymanit se z této vlny a soustředit se jen na jednu věc. Na kletbu. Teď tu bylo její vědomí a kletba samotná. Nemohla říct, že kletbu vidí fyzicky. Vnímala ji, její přítomnost, jako imaginární věc, jako představu. Uchopila ji a chtěla ji rozevřít, jako knihu, aby mohla nahlédnou a zjistit její podstatu. Ale její podstata byla magická, a magii si nelze jen tak jednoduše podmanit. Magii nelze vládnou, lze ji jen uprosit. Kate náhle byla zaplavena obrazy, které v životě neviděla, ale ve kterých vystupovala. Na některých byla jako malá holčička, na jiných jako dospělá žena. Byla to budoucnost a minulost, nebo alternativní svět? Byla to skutečnost, nebo jen její sny? Fascinovaně "zírala" na všechny ty obrazy, její mysl byla neustále zaplavována novými a novými pocity. Teď vládly emoce, ne rozum. A bolest... "Kate, Katuško, Kateřino!" Kdosi volal a třásl s ní. Teď cítila chlad a bolest. Otevřela oči, ale nebyla schopná nic rozeznat. Před zraky se jí míhaly noční můry. Teď ne, chtěla je vidět. "No tak Kate! Nezavírej oči." Proč teď? Teď tu bylo množství emocí. Nic není důležité, jenom sny. "Kate! Ne! Nedělej to!" A sen se opakoval... Temné body proti špinavé obloze se snášeli lehce a v náhodných trajektoriích. Kate nevnímala, viděla ale nechápala. Nic ji netrápilo. Neměla žádné starosti. Na ničem nezáleželo. Někam šla, byla vedena. Kým? To ji momentálně nezajímalo. Pomalu začínala vnímat okolí, ale nic jí to neříkalo. Pak náhle se z mlhy vynořila postava v divném postoji. Přišlo jí to hrozně k smíchu. Začala se bláznivě smát na celé kolo. "No tak, Kate! Nech to a pojď," mluvil na ni mužský hlas. Kdosi ji táhnul dál. Nejdřív nechtěla jít. A pak ji to bylo jedno. Podléhala návalům emocí, teď ji zužoval strach. A slintala. "Ach jo," povzdechl si Hexagold. Jen doufal, že záchvat nebude mít trvalé následky. &nb Mlhou chodily tmavé siluety. Hexagold si jich všiml téměř okamžitě. Postavil se ke stěně jednoho domu. Pustil dívku, ve skrytu duše doufal, že ji nenapadne utíkat pryč. Zůstala nehybná, vyděšeně těkala po stínech a přestala slintat. Byla hrozně rozrušená, ale zatím se nechystala nikam utíkat, alespoň to tak vypadalo. Její stav se rychle lepšil, zdálo se, že vnímá své okolí. Stíny se přibližovaly. Začínal poznávat postavy. Byly trochu nižší než lidé a svým vzhledem připomínaly spíše skřety. Jen jejich hlava byla tvarována do prasečí mordy. Hexagold je znal, měly nějaké těžké jméno, které si nepamatoval. Lidé jim říkali rypákoskřeti, nebo prasečí lidé. Samy tyto bytosti jsou tvorové, které si lze lehce podřídit. Nemají žádné hodnoty, žádné požadavky a iluze. Žádné sny a přání. Jejich jediný smysl života je být podřízen svému vládci. Pokud ho nemají, dříve či později si ho vyberou. U tohoto jedince pak dojde k biologickým změnám a k rychlé evoluci mozku. Každý rypákoskřet držel nějakou zbraň. Sekeru, meč, palcát, řemdih, sekáček na maso. Všechno s čím se dalo bojovat. Hexagold si uvědomoval, že tyhle bytosti sem nepřišly jen tak. Kdosi je poslal bojovat. S kým? S ním? S ní? Prasečí lidé ho obklíčili. Byl teď sám, musel si nějak poradit. S dívkou nemohl počítat, v jejím stavu nebyla schopná bojovat. Letmo ji zkontroloval. Stále se tiskla ke stěně, rukama se držela ramen a třásla se šíleným strachem. Rozpoutal se boj. Několik svých protivníků Hexagold okamžitě vyřadil. Zdržel se však vytahováním meče z jejich útrob. Schytal tak ránu palcátem do zad, zranění ušel jen díky tlustému koženému kabátu. Navíc skřetova zbraň měla tupé špičky. Ale zabolelo to. Pokusil se vyskočit zpět na nohy, ale předtím musel rychle uhnout ostrému půlměsíci sekery. Konečně, zase stál na nohou. Svým tělem byl nucen chránit i dívku, protože protivníky samozřejmě nezajímalo, že není schopná se bránit. Kate sledovala zápas, teď už vnímala o mnoho víc. V očích se jí zablýskla šílenost. Naučeným pohybem sundala meče z pochvy a sevřela ho v pravé ruce. Byl to automatický úkon, nepřemýšlela nad ním. Celým jejím tělem rozlila zlost. Každý její sval se napjal. Vyrazila na nejbližšího rypákoskřeta a rozpárala mu břicho. "Kate...?" hlesl Hexagold údivem. Navíc neměl čas. Po delším boji se jeho útočník najednou sesul k zemi. Z úst mu vytékal pramínek krve. Za ním viděl Kate, která se mezitím pustila do dalších. Všiml, že někteří, než se ke Kate přiblížili, odhazovali své meče a vyděšeně zdrhali. To Kate ovládala pyrokinezi, dokázala tak rozžhavit zbraně svých protivníků. Rypákoskřetů bylo stále hodně, ale bojovali podprůměrně. Jejich převaha pramenila z přesily. Mělo cenu se jich bát, když byli v partě. Hexagold si teď všiml, že dívka má rozražený bok a kus zad. Skrz díru v kabátu zela dlouhá rána a hodně krvácela. Kate však nepolevovala v tempu. Rypákoskřeti se pomalu vytráceli, protože se začalo stmívat. Kolem leželo mnoho mrtvol. Hexagold jich napočítal dvacet. On sám jich skolil sedm. Poslední útočník upustil meč a dal se na útěk. Kate ho začala pronásledovat. Hexagold ji chytil pod rameny a pevně sevřel. Násilně se mu vykroutila a prudce se otočila. Napřáhla meč a pak se zarazila. "Ach, to jsi ty Hexi," vydechla. Omdlela. Upustila meč a sesula se Hexagoldovi do náručí. Probudila se. Otevřela oči. Zjistila, že leží na pravém boku a hledí do plamenů. Levá strana ji velice bolela. Kolem břicha měla uvázaný kus zelené látky, jenž zabraňovala vykrvácení. Všimla si Hexagolda, seděl proti ní za ohništěm a něco zašíval. Kate se chtěla pohnout, ale bolest na boku a ještě na četných jiných místech ji to znemožňovala. Hexagold na pohyb zareagoval. Nechal práci a klekl si k ní. "Jak je ti." Kate se pokusila odmyslet si bolest boku, ale nešlo to: "Bolí to...," zanaříkala, "Hexi já jsem..." "Co všechno si pamatuješ?" "Všechno. Ale nedokážu si to vysvětlit." "Hodně tě posekali," konstatoval. Potom cosi vytáhl z vaku. Vypadalo to jako kus obyčejné horniny. Kate to v matném světle ohně nedokázala poznat. "Co to je?" "Altrasanův kámen, co pak ho neznáš?", podivil se. "Aha." "Stoč se víc na břicho." Hexagold odstranil provizorní obvaz. Rána byla ošklivá a rozšklebená. Rozvírala se. Nejdřív ji sněhem očistil. Kate se zmohla na bolestivé syčení. "Potřebuju tvoji asistenci," vzal ji ruku a zkroutil ji za záda, "tak tady tlač prsty k sobě. Pořádně! Takhle..." Kate vyjekla bolestí. Hexagold přitlačil druhý kraj a ránu objel kulatou stranou Altrasanova kamene. Rána se rychle uzavřela avšak pouze křehkou a jen několik milimetrů silnou vrstvou kůže. Ta nebyla celistvá, krev stále mohla prosakovat, ale teď už méně. Ale nepřestávala bolet. "Tak, to nejhorší máme za sebou. Opatrně se posaď." Vyplnění jeho příkazu se ukázalo obtížnější, než si myslela. Když se jí to za doprovodu hekání podařilo Hexagold ji celou prohlédl. Většina ostatních ran byla povrchní nebo škrábance. Zahojí se samy, nemělo smysl na ně plýtvat sílu magického kamene. "Nikdy se k rypákoskřetovi neotáčej zády." "Hexi," ozvala se dívka, "kde to jsme." Hexagold dokončil prohlídku, pak se sehnul pro šaty, které předtím zašíval. Podal je Kate aby se do nich zabalila. "Nějaká stará stodola nebo co," řekl přitom, "dá se tady přespat." "Hexi?" "No." "Promiň." "Hmm... Už zase? A za co?" "Za to co jsem dělala. Já si to všechno pamatuju. Byla jsem šílená. Nevěděla jsem, kde se tohle ve mně vzalo. Co to do mě vjelo. Nejdřív mi všechno bylo jedno pak mi to bylo k smíchu, pak strach ani nevím z čeho a pak... zlost." "Za to nemůžeš, nepočítala jsi s tím. Měla jsi záchvat. Něco jsi viděla. Pamatuješ si co to bylo?" Kate si snažila vybavit všechny okamžiky snu. "Moc ne, vím jen, že ta kletba je velice silná a zlá. Nelze ji prostě zlomit." Zůstali přes noc. Druhý den se opět rozpoutala bouře. Dírou ve střeše do domu pronikal sníh. Kate měla horečku a třásla se zimou. Hexagold ji ještě obalil do svého kožichu. Choulili se u ohně, Kate hlavou ležela v jeho klíně. Musel občas vstát a přiložit. S ohněm nebyly žádné problémy, dřeva se kolem válelo dost. Vodu připravoval ze sněhu. Avšak s jídlem to bylo horší, nepočítal že se zdrží více než den. "Napi se!" doporučil ji. Kate usrkla teplé vody z dřevěné misky, kterou rovněž našel v domě. "Bohužel, čaj jsem si nevzal," dodal. Kate mu věnovala malý úsměv. Dlouhé hodiny seděli a choulili se jeden k druhému. Moc toho nenapovídali. Až když Kate prolomila ticho. "Hexi...," začala, "co to bylo za tvory?" "Říká se jim prasečí lidé." "Tušíš proč nás napadli?" "Těžko říct. Nicméně přišli určitě kvůli konkrétnímu úkolu. Možná, že jim někdo přikázal nás zabít." "Ale proč? Nikomu jsme nic neudělali a nikdo nás tu nezná," nechápala Kate, "leda ty, jestli jsi někoho nerozčílil na cestě do Quarmu." "To ne," odmítl to Hexagold. "Nebo se někdo bojí legendy," zašeptala. "Myslíš?" otázal se, "věříš, že někdo má větší fantazii než ty?" "A nebo to je pravda." "Už zase začínáš?" Kate už, už mu chtěla odporovat nějakou zlomyslnou poznámkou, když se zarazila. Otevřela ústa a zase je zavřela. Asi pět sekund zůstala v poloze, kterou předtím zaujala. Hexagold na ni pohlédl. "Co je?" Udiveně si ho prohlížela. "Úplně přesně," odpověděla potichu. Hexagold nechápal. Dalších pět sekund na něj hleděla s udiveným výrazem v obličeji. Pak se uvolnila. "Už je to pryč," prohlásila. "A co jako?" "Ten pocit," odpověděla mu jako skomírající táborák, "jako bych už tohle jednou dělala. Jako bys mi to všechno jednou říkal." Hexagold se také uvolnil a zazubil se: "Aha, jenže to je úplně normální." "Jak to?" "Každý máme občas pocit, že to co děláme, jsme jednou už dělali. Pocit dejavu." "Jenže horší je, že já vím, kde jsem to viděla. Ta kletba, když jsem ji rozevřela, mi ukazovala mnoho obrazů z minulosti i z budoucnosti. A tam jsem to viděla." "No a co. Kletba je magická, a magie nezná přírodní zákony. Nemusí být spoutána časem." "To mi je jasné, jenže," zachumlala se do kabátu, "... jenže tam byly i jiné obrazy. A na nich jsem byla zobrazena jako princezna. Měla jsem od prsou dlouhé modré šaty, korále z perel a zlatý náhrdelník, zlaté náušnice a na čele korunku." "Aha," zamyslel se Hexagold, "ale to ještě nic nemusí znamenat." "Když ty mi nic nepřeješ!" vykřikla a odvrátila se od něj. Hexagold se k ní naklonil a uviděl, jak jí z očí odkápla slza. "Ale no tak, no tak," konejšil ji. "Jdi pryč!" zamumlala do kožichu. "No dobře, jsi princezna! Ale nech toho!" Objal ji a podařilo se mu ji obrátit k sobě. Položil ji hlavou na svůj klín a pohladil ji po vlase. Kate několikrát popotáhla nosem. "Ty bys opravdu byla radši princezna?" optal se po chvíli. "Já nevím," řekla roztřeseným hlasem, "bolí mě hlava, je mi zima a bojím se snů. Možná..., možná, že když odtud odejdeme a vrátíme se domů, do Ragonie, možná uděláme nejlépe." "Už kvůli tobě to udělám." Pokračování zase příště...

---