Depka

je mi smutno

Život je kolotoč, který se točí pořád rychleji a rychleji, všimli jste si už toho? *** Myslím, že většina lidí, se kterými se stýkám, mě vlastně vůbec nezná. Ono je to dobře. Není hezké poznat mě pořádně. Myslím že svými depresivními náladami dokážu všechny „stáhnout dolů“. Vážně. Někdy je to opravdu desný a já si nemůžu pomoct. Tak jako na nový rok. Zcela vážně jsem přemýšlela, že do sebe nacpu všechny prášky které mám doma a skončím to. Sestra se o to vlastně i kdysi pokusila. Možná to máme v genech. Depresivní sebedestrukční jedinci. I teď blázním. Zase jsem si toho naložila víc než můžu zvládnout. Ale horší je pro mě zvládnout ten kolotoč. Ten tlak, běh věcí, které nemůžu ovlivnit. Ten pocit ze někoho ztrácím a nemůžu s tím vůbec nic udělat. Jako když se Ti písek sype mezi prsty a ty ho nemůžeš zachytit. Nikdo nemůže zachytit písek mezi prsty. I kdyby chtěl, je to zcela mimo kontrolu. Neovladatelné a zároveň ovládající. Ubíjející. Nutící člověka k šílenství. Ať chce nebo ne. Proč se jen nedokážu oprostit od těchto pocitů? Proč pořád čekám místo abych ostatní nechávala čekat? Proč se pořád shazuji? Myslím že nejsem dost silná. Vlastně jsem slaboch a jsem směšná. Nechci být lidem směšná. Myslím že můj problém je v tom, že nedokážu najít zdravý střed. Buď bezhlavě miluji nebo nenávidím, není nic mezi tím. A nechtěj být mým nepřítelem, nenávidím až za hrob. I to dokazuje že jsem vlastně chudák. Maji chudáci nárok na život? Proč je život jedno velké PROČ????????

---