Hrana zvoní potichu

Asi jsem to věděla

ale střípek nejistoty

odrážel něco jako naději

že je to všechno jinak

Nejsem královnou načasování

a jen komplikuju životy

jemný vánek co se nezdá

a nakonec strhne hráze

A zase to bolí

pokaždé stejně a jinak

brodím se ve sněhu

potichu křičím, žádné slzy

Vždycky když začnu věřit

někomu, něčemu ... jednou

ukáže se to jako chyba

a trestem je tupá bolest

Čas prý všechno zahojí

jen u mě nějak nestíhá

nová rána jde do živého

která bude poslední?