A budem spolu tančit na křídlech Azraelových...!

Ride through the air, heavenly stair Over mountains, forests and seas Mystical clouds, creatures around Stealin\' the air that I breathe All alone on the wings of an eagle Catchin\' the eye of the storm And you wish to put on a curse On the day you were born Flyin\' high Through the dark of the night Do or die on the edge of a rainbow Flyin\' high Safer place out of sight Touch the sky and feelin\' the wind blow Flyin\' high! The journey goes on through the twilight of shadows Passing the moon and the sun Stars are shining like the eyes of the devil Lucifer\'s breed on the run Flyin\' high …till dawn... -Axel Rudi Pell

Všude kolem skučel vítr. Kapky deště ji v té rychlosti krutě bičovaly přes tvář. Přitiskla se ke krku svého orla ještě těsněji - až cítila vůni jeho peří. Zablesklo se a téměř v ten samý okamžik zazněl kousek od nich hrom. Oko bouře bylo velmi blízko, cítila to. Nad nimi se rozprostírala neměnná ocelově šedá obloha a krajina pod nimi ubíhala obrovskou rychlostí. Něco jí to připomínalo, něco z její minulosti, něco, co nedokázala identifikovat.

Znovu pobídla orla k větší rychlosti a ještě víc se přiblížila oku. Věděla, že jen oko bouře ji dovede tam, kam se celý život touží dostat. Za věstkyní. Do opuštěného města Ammar-Dam. Jen ona jí byla schopna odpovědět na otázky, které se jí honily hlavou od té chvíle, kdy se jednoho zimního večera probudila na pláži. Zoufale si přála vědět kdo je, odkud pochází a kdo je ten, jehož tvář se jí zjevuje každou noc ve snu.

Nemohla zapomenout na to, jak tam tenkrát ležela, neschopná pohybu, a pak otevřela oči. Nesnesitelně ji bolela hlava a levou paži měla ovázanou nějakou bílou látkou. Nikdo nevěděl, kdo je ani jak se tam vzala. Ujala se jí jedna rodina z tamní vesnice a ona jim byla nesmírně vděčná. Pomáhala jim na farmě a každý svůj volný okamžik zasvětila studiu magie, jen aby se mohla jednou vydat do Ammar-Damu za věštkyní, která zná odpověď na všechny otázky. A teď – konečně! – byla připravena.

Vítr zesílil a jeho nápor je málem strhl k zemi; orel vykřikl a máchnul křídly tím mocněji. Dole pod nimi se míhaly hory, lesy, oceány… až konečně dosáhli oka bouře. Náhlé ticho a klid je překvapily, ale zdálo se to být velmi uklidňující po tom pekle, které si prožili.

„Jsme tady, Lucifere. Ale ještě nemáme vyhráno, příteli. Čeká nás ještě velmi, velmi dlouhá cesta.“ Pohladila ho po krku a posadila se o něco pohodlněji.

V dálce zahlédla duhu – překrásnou ve své nedotknutelnosti, duhu, jak protíná vzdálenou oblohu svým jasem, jak ji páře ve dví aby ji pak po svém zmizení nechala znovu nedotknutou.

Letěli dlouho. Den se proměnil v noc a noc zase v den a stále ještě nebyli u cíle. Na pár sáhů od nich zuřila bouře - cítila, že by se jí mohla dotknout, těch dešťových kapek, toho větru. Ale také cítila, že Lucifer je již velmi unavený a pokud bude cesta trvat ještě příliš dlouho, nemusel by to vydržet. Ale pak to uviděla: uprostřed bujného porostu džungle zahlédla náhle osamělý šedý kámen. A po chvíli další a další až se pod nimi objevily trosky starých kamenných budov. Dala Luciferovi signál a on se snesl dolů. Jakmile seskočila, podlomily se mu nohy a on klesl k zemi. Namáhavě dýchal, kalné oči se mu zavíraly, promoklá křídla se chvěla protrpěnou námahou a okolním chladem.

„Odpusť mi to, Lucifere, ale musela jsem. Znal jsi mé důvody a věděls, že se odsud ani jeden z nás nevrátí.“ Položila mu ruku na hlavu. Vykřikl - sípavě, bolestně, odevzdaně. Od zobáku mu odkapávala krev. Pohladila ho po krku. Věděla, co musí udělat. „Promiň příteli a děkuji. Děkuji ti za všechno.“ A mečem mu setnula šíji.

Setřela si slzu z tváře a v tu chvíli se opět spustil déšť a bouře. Během pár úderů srdce byla promoklá na kost, ale nevnímala to. Teď byla tak blízko svého cíle, že cítila jen jakousi euforii. Ale uvnitř duše, kdesi hluboko, hlodal červík pochybností, který jí zabraňoval, aby byla skutečně šťastná.

Podívala se nad sebe, na oblohu téměř černou těžkými mračny a skrz stěnu kapek deště se vydala směrem k chrámu ležícímu přímo v geometrickém středu zástavby. Než došla k branám města zhrouceným ve vlastní střed, začalo se šeřit a opět přišla noc. Nad hlavou měla hvězdné nebe - temně modrý samet posetý zářivými diamanty - a kolem sebe mlčenlivé trosky města pohlcené šeptající džunglí.

Všude kolem byla tma a ona neustále o něco zakopávala. Navíc na ni začaly lehce dotírat opice, které se ve městě opuštěném lidmi usadily. Zastavila se a vztáhla ruce k nebi. Zašeptala několik slov v dávno zapomenutém jazyce a mezi dlaněmi jí vyšlehl plamínek nepřirozeného ohně. Plamínek zahnal jak tmu, tak opice, které se, alespoň pro teď, zalekly ostrého světla.

Byla tma, neuvěřitelně pršelo a ona byla strašně unavená a tak se rozhodla vyhledat úkryt a k chrámu se vydat až za svítání.

„Čekala jsem roky, mohu počkat ještě pár hodin,“ zašeptala tmě a dešti kolem sebe a zemdlelá únavou se před nimi ukryla do zbytku sklepa jednoho z domů. Nijak jí nevadila společnost krys, pavouků a všelijakého jiného hmyzu - dokonce ji přivítala, protože nepočítala s tím, že jí cesta sem bude trvat tak dlouho a nesbalila si s sebou dostatek jídla. Maso bylo pro ni, jako pro schovanku velmi chudé rodiny, vždy vítaná změna jídelníčku, byť bylo syrové.

Odepla si plášť a složila si ho pod hlavu. Už ve chvíli, kdy si lehla se jí zavřely oči, ale ještě neusnula. Srdce jí zběsile bušilo rozrušením, cítila šumění vlastní krve ve spáncích, oči jí pálily nevyspáním. Zavrtěla se na svém improvizovaném lůžku. „Jsem téměř u cíle, Lucifere, téměř u cíle,“ zašeptala již napůl ve snách.

A opět začala snít ten sen; sen, který se jí zdál každou noc která uběhla od chvíle, kdy se probrala na pláži. Vždy to probíhalo stejně: stála v uličce mezi dvěma zdmi z jasně oranžových pálených cihel. Podél zdí byly postavené zvláštní kovové nádoby s víkem a v nich – a hlavně kolem nich - byly velmi podivné odpadky. Chvíli byla v uličce naprosto sama a pozorovala zářící hvězdy nad hlavou. A pak přišel – z ničeho nic se snesl z nebe; anděl, tmavé vlasy, jasné oči barvy letní oblohy, krásné, ale snad až příliš rozšířené rty prohnuté v úsměv. Byl oblečen do kalhot z tmavé látky, kterou nikdy neviděla a bílé košile tak jemné, že byla téměř průsvitná. V jedné ruce držel dlouhý, mléčně bílý meč s uzounkou čepelí. Něco říkal – jeho rty se pohybovaly a formulovaly jednotlivá slova, ale ona nic neslyšela, ani jedinou hlásku. Tolik se snažila! Do očí jí vytryskly slzy a padla na kolena, berouc ho za ruku. Prosila ho – ani vlastně nevěděla o co, neslyšela totiž ani svá vlastní slova. Usmál se a pozvedl meč. Vykřikla – opět beze zvuku. Pokusila se od něj odtáhnout, dostat se z dosahu jeho meče, ale nepodařilo se jí to. Řekl několik slov a sklonil čepel k jejímu předloktí. V tu chvíli se s výkřikem probudila.

Zamrkala, když jí oči zalilo jasné světlo. Zmateně se rozhlédla kolem a teprve poté si uvědomila, kde vlastně je. Rychle se zvedla a co nejrychleji mohla se rozběhla směrem do středu města; v tom spěchu dokonce zapomněla i na svůj plášť, nebo si snad uvědomila, že ho již nebude potřebovat.

Po necelé půlhodině rychlé chůze se octla před majestátní branou tvořenou masivními bloky světle šedého kamene s vyrytými obrazci takové krásy, že až oči přecházely. Přiložila dlaň na reliéf sloupu, který stál nejblíže. Ruka se jí třásla, do očí se jí hrnuly slzy. Rukávem setřela jednu, která se jí přece jen rozběhla po tváři.

Opice ji stále z povzdálí pozorovaly.

Pomalým krokem vešla na chrámové nádvoří. Pak prošla množstvím více či méně rozpadlých budov, které náležely k chrámovému komplexu. Svatyně samotná, kde sídlila věštkyně, byla až na samém konci.

Dřevěné dveře již dávno vzaly za své a tak svatyni odděloval od okolí jen jejich prázdný rám. Zastavila se na prahu a zavřela oči. Nadechla se a, s rukou položenou na jílci meče, vkročila dovnitř.

Vnitřní prostor chrámu osvětlovalo několik olejových lamp, jejichž charakteristická vůně též naplňovala vzduch. Když se nadechla pořádně, ucítila ještě lehkou vůni kadidla a opia. Všude po podlaze se válely mnohé zlaté předměty, věci nesmírné ceny. Celá obdélníková místnost, která nemohla mít více jak dvacet sáhů na jednu a čtyřicet sáhů na druhou stranu obsahovala tolik zlata, že její vesnice by z něho mohla žít několik tisíciletí a stále ještě by ho mnoho a mnoho zbylo. Hromady zlatých předmětů dosahovaly místy až výšky několika metrů. Ještě nikdy neviděla takové bohatství!

A v zadu, u stěny, na nejvyšší hromadě, seděla věštkyně. I když – seděla nebylo zrovna to nejsprávnější slovo. Věštkyně nebyla člověk, nebo alespoň ne zcela – její tělo bylo od pasu nahoru téměř lidské, ale od pasu dolů bylo tělem hada, neuvěřitelně dlouhého a tlustého asi jako ramena dospělého muže.

„Věštkyně…“

„Nicc neříkej – vím, proč jssssi zzde.“

„Ano?“ zmohla se na jedinou otázku.

Věštkyně zvláštně pohodila hlavou a zvedla ruku na jejíchž prstech měla obrovské světle zelené drápy. „Sssamozzřejmě. Vím všše.“

„Tak…“ Nevěděla, co říct. Byla zmatená.

„Jssssi zde, protože chcešššš vědět, kdo jsssssi, odkud pocházzíšššš.“

„Ano – já – můžete mi dát odpověď?“

Věštkyně se usmála. „Sssssamozzřejmě. Sssssamozzřejmě. Pojď blížžž.“

Zarazila se.

„Tedy, pokud ssse mě nebojíššš,“ naklonila věštkyně hlavu na stranu v takovém úhlu, že by to člověku zlomilo páteř.

„S- samozřejmě, ž –že se ne – nebojím,“ koktala a pomalými kroky se vydala směrem k věštkyni. Několikrát při tom musela překročit její ocas. „Víte odkud pocházím?“

Věštkyně přikývla.

„Odkud?“

„Je to přílišššš daleko, nežž aby sssis vzpomněla.“

Neporozuměla její odpovědi. „Nechápu.“

„To nicc.“

Zastavila se. „Dáte mi všechny odpovědi?“

„Ano. Jen pojď ssssem - až ke mně.“

Poslechla, i když z ní měla strach.

„A dokážete mě dostat tam, kde jsem žila – předtím?“

„Ano. A pojď sssem. Nebudu to říkat vícckrát. Mě ssse nemussssíšššššš bát. Sssstrach měj jen z vlasssstní minulossssti.“

Přikývla, i když ve skutečnosti ta slova ani nevnímala. Třásla se po celém těle, byla nervózní, měla strach.

Napadlo ji, zda-li si vůbec přeje vědět, kdo ve skutečnosti je. Věštkyně ji vzala za ruku a přitáhla si ji k sobě. Přiložila jí prsty na spánky, ucítila její neuvěřitelně dlouhé nehty ve vlasech. A pak jí její nehty i její prsty pronikly do hlavy, jako by nebyla ničím jiným než mlhou. Pevně semkla víčka náhlou a nečekanou bolestí. „Vrať ssse nyní tam, co bylo předtím, než ssessss prvně probudila zzde.“

Svatyní se ozval výkřik. Nevěděla, jestli vykřikla ona nebo věštkyně. A pak, když prudce otevřela oči, neviděla ani svatyni ani věštkyni.

 

Stála v malé postranní uličce na kraji New Yorku. Nakopla jednu z plechovek od piva, kterých se kolem povalovalo množství, jakožto i jiných odpadků, které se nevešly do přeplněných popelnic. Podívala se na hodinky. Bylo pět minut po jedenácté. Už tu měl dávno být. Vytáhla mobil, aby zjistila, jestli jí nevolal, nebo nenapsal.

Nic.

Zvedla oči k noční obloze a pozorovala hvězdy, ale ve světlech Big Apple jich stejně moc vidět nebylo.

A pak zaslechla šramot. Přišel!

Seskočil z požárního žebříku vpravo od ní. Měl na sobě černé džíny a lehkou bílou košili. Pozvedl ruku s injekční stříkačkou. „Sehnal jsem to, kotě. Dvě dávky. Dnes to vše skončí, ale my budeme žít dál. Nezemřeme docela – naše duše přežijí a my budeme nesmrtelní.“

Padla na kolena. Se slzami v očích ho vzala za ruku. „Prosím, nedělejme to. Ještě není čas na to zemřít.“

Usmál se a pozvedl jehlu. Vykřikla a pokusila se mu vytrhnout. Držel ji příliš pevně. „Náš čas již nadešel. Ale my nezemřeme. Budeme žít po boku Smrti až na věky věků…“ Sklonil stříkačku k jejímu předloktí a ona vykřikla, když jí jehla pronikla pod kůži. „…a budem spolu tančit na křídlech Azraelových!“

Slyšela jeho slova již jen jakoby z dálky. Neuvěřitelně jí rozbolela hlava. Zavřely se jí oči a když je pak otevřela, ležela téměř nahá na pláži, jen ruku měla ovázanou čímsi bílým.

---