Pomsta

Toho sychravého podzimního rána probudily vesnici křik a hádka. Rychtář s místním farářem totiž zašli na návštěvu k chalupníku Vondrákovi. Tohle představení však nemohlo nikoho vzrušit. V poslední době se totiž odehrávalo stále častěji. Úroda byla mizerná a hlad začal vnikat skoro do všech chalup.

"Vondráku, to mě nezajímá, že se neurodilo. Církev svatá má právo na desetinu výsledků tvé práce. Vždyť to nechceme zadarmo! Modlíme se za všechny dobré křesťany, kteří poctivě a poslušně odvádějí poplatky. Mimochodem, stále se ti neuráčilo zaplatit za pohřeb tvé nebožky ženy. Tak kdy to bude?" rozčiloval se kněz.

"Buďte prosím tak velkomožní a počkejte nějakou tu neděli. Prodám něco z hospodářství," bránil se a prosil Vondrák.

"To si říkal už minule, ty cháme! Myslíš, že nás doběhneš? Dávám ti čas do neděle, takže tři dny. Jestli nezaplatíš, sebereme ti krávu nebo prase," vyhrožoval ten svatý muž. "Jdeme!" řekl rychtáři a nechal zdrceného Vond-ráka vlastním myšlenkám.

Nejstaršího chalupníkova syna zabil předloni v lese strom. Před dvěma měsíci pochoval svoji ženu. Co budou jíst zbylé dvě děti? Ani loni se neurodilo, letos však to hrozné sucho vysušilo pole jako v hrnčířské peci.

Vyprahlá půda nehýřila svými dary, a když chudák přivezl skromnou úrodu do sýpky, výběrčí daní se na něho sesypali jako hejno krkavců. Zaplať, zaplať, zaplať, ber kde ber.

No, snad nějak přežijeme, doufal v duchu nakonec Vondrák. Jeho problémy mu připadaly jako bouřková mračna, která každou chvíli, respektive za tři dny spustí nelítostný liják. A on se pravděpodobně nebude mít kam schovat.

Poté se rozhodl zajít do lesa. Oběsit se nechtěl, věřil pouze, že najde nějaké houby na smaženici.

Alespoň v tomhle mu štěstí přálo. Ve chvíli jich měl plný košík. Dnes tedy ty hladové krky nakrmí. Ale co zítra?

Když se prodíral hustým houštím, tak v pološeru spatřil pár svítících očí. Patřily velké, šedivé vlčici, která o zlomek vteřiny později vycenila své bílé, silné zuby.

Chalupník nestačil ani vykřiknout. Chtěl rychle utéct, ale zradily ho nohy. Stál tam jako antická socha, když po něm šelma skočila a zakousla se mu do levé ruky. Teprve krutá bolest ho dokázala probudit. Honem popadl ležící větev a jako šílený začal zvíře mlátit. To mu zachránilo život. Vlčice se dala na ústup, po několika krocích se však otočila a vrhla na Vondráka dlouhý pohled. Vesničan by přísahal, že v něm byl výsměch a pohrdání. Tenkrát ještě nevěděl proč.....

XXX

Strašlivé zuby šelmy naštěstí nezasáhly žádnou tepnu. Ale i tak měl ruku ošklivě pohmožděnou. Rána ho v tu chvíli skoro nebolela. Na to byl příliš vyděšený. Když se však vzpamatoval, tak zjistil, že zranění není žádné škrábnutí. Jakžtakž si ránu obvázal hadrem a doufal, že doma najde nějaké bylinky.

Nesměl ale otálet, čekaly na něho děti i spousta práce a každodenních starostí s hospodářstvím. Zvítězila v něm zdravá selská nátura.

"Tatínku, co se Vám to stalo? Co to máte s rukou?" zeptala se ho jeho dcerka Anežka, sotva ho uviděla.

"Nic to není. V lese mě trochu pokousal nějaký pes. To bude dobré," snažil se ji uklidnit Vondrák.

K obědu dětem udělat trochu té smaženice. Když jim krájel chleba, zdálo se mu, že nůž proniká jeho vlastním tělem, tak mu byl boží dar vzácný.

Toho dne hodlal začít s orbou, zraněná ruka mu však mnoho pohybu nedovolo-vala. Musel se ale přemoci. Chtěl-li mít alespoň nějakou naději, tak musel doufat, že se příští rok hojně urodí. Zatím si však musel hledět splatit všechny dluhy. Rozhodl se, že zítra půjde do města a pokusí se prodat dvě husy, které chystal na posvícení. Letos žádné nebude, přežít je důleži-tější.

Večer uložil děti, ale jemu se spát nechtělo. Naopak; jakoby ho něco nutilo vyjít ven. Měsíc v úplňku ho neodolatelně lákal. Ani nevěděl, jak se dostal do blízkosti místa, kde ho ve dne pokousal vlk.

Takový pocit ještě nikdy nezažil. Jeho existenční problémy se mu najednou zdály směšné.

V tom jako by ho nějaká nadpozemská síla srazila k zemi. Pocítil velmi zvláštní bolest. Vůbec se nepodobala vlčímu kousnutí ani ruce přivřené do dveří. Byla velmi krutá, zároveň však nádherná.

Nemohl se zvednout. Páteř mu totiž ztuhla. Ani si nevšiml, že na sobě nemá svůj prostý oděv. Po celém těle mu rychle vyrostl hustý kožich. Jeho řídké a nepočetné zuby byly nahrazeny dokonalým zabijáckým chrupem. Zkrátka a dobře, stal se z něho typický vlk, jakých se tehdy po lesích prohánělo víc než lidí.

Jeho tělo bylo zaplaveno intenzivním pocitem, který dosud neznalo: štěstím. Teď je svobodný, nikdo mu nesmí poroučet. Zároveň však začal poslouchat hlas svého nového já. Velelo mu: zabíjej! Ať lidé pocítí tvou nenávist, ať už se nemusíš hrbit před pány. Dost bylo kaše a placek. Ty musíš být silný, ty musíš přežít! Najez se lidského masa a smoč čenich v krvi!

Poslušný svému já vyrazil velkou rychlostí na lov. Zvěř ho cítila a utíkala do všech světových stran. Kořist, která ho zajímala, ale nemá patřičně vyvinutý čich.

Už se pomalu začínal vzdávat, když tu konečně spatřil lidskou postavu. Bylo to ještě dítě, asi dvanáctiletý hoch. Vedl krávu domů z pastvy. Protože šel pomalu, byl u něho vlkodlak velmi brzy.

Nebylo by mu pomoci, ani kdyby Vondráka zpozoroval okamžitě. Ale tonoucí se stébla chytá. Chlapec nechal krávu, která se začínala plašit a hleděl si zachránit vlastní kůži. Normální vlk by nejspíš napadl dojnici, Vondrák byl ale vlkodlak. V tu chvíli ho vůbec nezajímalo, že mu to dítě nijak neublí-žilo, že za jeho neštěstí mohou jiní. Krvelačnému zvířeti to bylo lhostej-né. Chtěl krev a dostal ji. Skočil na hocha a povalil ho na zem. Jeho ostré drápy se zařízly do nešťastníkovy hrudi. Zuby jako nože mu prokously hrdlo, z něhož se začala valit rudá krev. On ji chlemtal a cítil slast, se kterou se proměna ve vlka nemohla srovnávat.

Když životodárný pramen z chlapcova krku vyschl, tak si lehl do seschlé trávy a odpočíval po prožité námaze. Za chvíli se ale zvedl. Vždyť hostina teprve začíná! S chutí se zakousl do dětské ruky. Bylo ale znát, že to dítě moc dobře vědělo, co je to hlad. Bylo skoro kost a kůže. To je dneska mládež, pomyslel si Vondrák, když mrtvolu opouštěl.

XXX

Celou noc se poté toulal lesy a užíval si nově nabytou svobodu. K ránu našel chlapcovu krávu nebo spíše její pozůstatky, protože jeho noví bratři tu vydatně povečeřeli.

Čím víc se však blížilo svítání, tím víc byl neklidnější. Když se na východě konečně objevil bledý úsvit, byl znovu na svém oblíbeném místě. Převtělení zpátky nebylo zdaleka tak příjemné. Když se po několika minutách probral, připadal si jako opilý. Na chvíli si pomyslel, že se mu vše pouze zdálo. Ústa od krve a nedaleko ležící šaty ho informovali o opaku.

Při oblékání si uvědomil, v jakém nebezpečí byla jeho lidská existence. Kdyby někdo jeho šaty našel a odnesl, zůstal by Vondrák navždy ve vlčí kůži. Snad to na mě příště nepřijde tak najednou, utěšoval se chalupník. Poté se vydal směrem ke vsi, do své chalupy. Děti naštěstí ještě spaly. Hodil rychle dobytku a dětem, které mezitím rychle vstaly, dal čerstvě nadojené mléko s kouskem chleba.

"Nezlobte tady a radši si hleďte hospodářství. Já jdu do města na trh," oznámil jim.

"Jé, tatínku, Vy už nemáte pokousanou ruku?" divila se starší ratolest, synek Jakub.

"Ne, vždyť jsem říkal, že je to jenom škrábnutí. Dal jsem si na to bylinky," zalhal Vondrák a ruku, na které neměl ani sebemenší památku na včerejší událost, zastrčil hlouběji do rukávu.

Poté se vydal směrem k městu. Neušel však ani sto kroků a už ho zastavoval soused Žitný.

"Slyšel jsi, co se stalo? Něco zamordovalo Kovářovic Jeníka. Šel z pastvy domů a ten čert nebo co to bylo ho zakousnul a skoro roztrhal. Já tam byl a je to strašnej pohled. To se dneska dějou věci. Jejich kráva je taky v pánu. Co budou přes zimu dělat? Mělo by se jim nějak pomoct," navrhoval soused.

"A z čeho asi? Vypadá to, že pochcípáme všichni. To jim jistě velebníček nabídne pomoc, jak ho znám," poškleboval se Vondrák.

"Ten určitě, ještě bude chtít za pohřeb. Myslíš, že to byli vlci?" zeptal se Žitný nejistě.

"Já u toho nebyl, tak nevím. Ale je to docela možný, však jich tu je," odpověděl mu chalupník-vlkodlak a s tím se rozloučili.

Ba ne, obyčejný vlk to nebyl, myslel si však pro sebe. Když šel okolo Kovářových chalupy, slyšel křik a pláč. Líto mu jich nebylo. Ten kluk zemřel, aby on mohl žít, tak to cítil ve svém srdci.

Ve městě pořídil docela solidně. Husy prodal a na nějaký čas oddálil katastrofu, která přijde, až jim dojde jídlo.

Jeho včerejší krvavé hody mu však přinesly i užitek. Už bylo po poledni

a on stále nepociťoval ani náznak hladu.

Cítil, že se už nemůže dočkat dalšího úplňku, aby ukojil svou krvavou vášeň.

XXX

Druhého dne šel na faru, kde uhradil dlužný obnos. Duchovní pastýř už nebyl zdaleka tak přísný, pouze měl mravokárnou přednášku na téma "Aby se to už neopakovalo".

Byl tak zaujatý svým projevem, že si nevšiml pohledu, kterým si ho Vondrák měřil.

No, je sice trochu tučný, ale každej jsme ňákej. Ale ať je hubený nebo tlustý, stejně ho zabiju a jeho krev vypiju. Ty jedna pijavice, neseješ, nesklížíš a stejně máš víc sádla než zbytek vesnice dohromady. Počkej, až se měsíc zakulatí. Pak budu zase nesmrtelný a ty se nedožiješ rána, tak k sobě promlouval vlkodlak, ale ke knězi se snažil chovat přirozeně, to znamená poníženě.

"Teď jdi, musím se připravit na zítřejší kázání," ukončil rozhovor farář. Zatímco Vondrák poklízel dobytku, z fary se ozývalo rytmické chrápání.

V neděli opět hřímal z kazatelny o ďáblu a vyhrožoval peklem nedobrým křesťanům. Jako příklad uváděl roztrhaného chlapce z lesa.

"Mocnosti pekelné ukazují svou moc a vy, místo abyste své duše pokorně obraceli k Bohu, modlili se a svědomitě odváděli církvi dávky, tak raději setrváváte v hříchu a jenom si stěžujete na toto slzavé údolí. Kolikrát vám budu opakovat, že Bůh vám všechno stokrát oplatí? Pozemské statky vám na onom světě nepomůžou, spíš naopak. Jestliže neodvedete daně, budete zatraceni! Na věky!" řval farář.

Chalupník Vondrák viděl zděšené tváře svých spolupoddaných. No, táto, snad se nějak protlučeme, takové hrůzy by nás čekaly v pekle, mysli na děti. Takových hlasů slyšel Vondrák okolo sebe mnoho. Snažil se tvářit klidně,

v duchu se ale třásl vztekem. Jak dlouho budou ještě poslouchat ty poví-dačky? Tihle lidé nikdy nezakusí ten opojný pocit svobody. Až do smrti budou žrát kaši a mizerný chleba z otrub. Skončí tak, že padnou na poli vysílením, když se budou snažit nakrmit pana faráře a jeho kamarádíčky. Musel se přemáhat, aby nezačal křičet nebo po knězi neskočil. Věděl, že by se přivedl do záhuby. Ve vlkodlakových očích nebyla ani špetka pokory. Z jeho pronikavého pohledu šlehala nespoutaná nenávist. Kdyby tak oči dovedly zabíjet.....

XXX

Každý večer poté sledoval Vondrák noční oblohu. Při jasných nocích zamyš-leně hleděl na nejprve ubývající a poté dorůstající měsíc. Těšil se na svůj velký den. Cítil, že démon, který v něm sídlí, je den ode dne silnější. Současně však věřil, že nenávist v něm bude mocnější než prostý zvířecí pud, a že se nevrhne na první oběť.

Současně s jeho duší se výrazně změnilo i jeho tělo. Dost se zhubl, což však nikomu nemohlo být divné, protože skoro všichni ve vsi hladověli. Vlkodlakovi ruce a nohy se změnily v jeden veliký sval. Jeho ústům nyní vévodily dva veliké a silné tesáky. Ruce, nohy i hruď mu teď pokrýval hustý koberec chlupů. Neznal únavu a síly měl za tři. Zlepšil se mu sluch i čich.

Ke všemu neštěstí se přidala nemoc, která se rychle rozšířila po vesnici. Mnoho venkovanů ulehlo s vysokými horečkami. Oslabení lidé to nemohli vydržet. Brzy bylo ve vesnici několik mrtvých. Nebyl den, aby někdo nevydechl naposledy. Když už začala epidemie polevovat, Vondrákův syn Jakub musel ulehnout. Nic nebyly platné bylinky ani zvěř, kterou Vondrák pytlačil po lesích díky svému čichu, a kterou dětem vylepšoval stravu. Dva dny před úplňkem Jakub zemřel.

Vondrák myslel, že zešílí. Teď toužil po pomstě stokrát silněji. Celou vinu kladl faráři. Kdyby nebylo jeho lakoty a tvrdosti, nebyl by chlapec tak podvyživený. Ta poslední doba už to nevylepšila.

Vlkodlak alespoň ušetřil za pohřeb. Kněz se zabarikádoval na faře a odmítal vyjít ven, že prý je mu také špatně. Chlapcovo tělo shodili do masového hrobu.

V den úplňku byl chalupník velmi neklidný. Asi od čtyř se chodil dívat, jestli už se začíná stmívat. Konečně se dočkal. Vyšly první hvězdy a kra-jinu pokryl milosrdný soumrak. Dal dcerce porci srnčího a řekl, aby si šla lehnout, on musí ještě něco zařídit.

Před měsícem na paseku šel, nyní tam doslova pádil. Několik minut rozechvě-le čekal, načež pocítil nutkání výt a zatínat nehty, respektive drápy do země.

V tu chvíli se nebál ani celého světa. Vlčí duch, který sídlil v jeho duši byl sice silný, Vondrákova touha po pomstě byla ale mnohem silnější. Pomstít se - za zpackaný život v bídě, za neúnosné daně, za smrt ženy a dětí, za všechna příkoří a urážky. Za toto všechno měl farář zaplatit. Mohl za vše? Jistěže ne. Ale nahromaděnou nenávist musí někdo odnést.

Čtyřnohý stroj na zabíjení se po chvilce nečinnosti vydal směrem ke vsi. Lidí se nebál. Cítil je na velkou dálku a mnoho jich bylo toho večera v hospodě. No jó, na chleba nemají, ale na chlast se grošíky vždycky najdou. Největší starostí tedy zůstávalo, jak proniknout do budovy. Fara stála přímo na návsi a proti nízkým chaloupkám byla hotovým palácem.

Okénkem do spižírny to nepůjde. Okno této místnosti, plné chutných potra-vin, o kterých si ostatní mohli nechat tak leda zdát, nechal prozíravý farář opatřit mříží.

Ale tentokrát mu štěstí přálo. V jednom z oken spatřil slabé světlo od svíčky. Na velkou dálku rozeznal duchovního. Rozhodl se. Odstoupil od okna, rozběhl se a poté skočil. Řinkot skla. Žádná krev. Jak to že duchovní pastýř neřve, jako kdyby ho na nože brali?

Důvod byl velmi jednoduchý. Farář ležel na slamníku zpitý jako doga. Vypil přespříliš vína a zmožený upadl na postel, kde okamžitě usnul. Asi se chtěl dezinfikovat proti té nákaze.

Ale mít vlka v ložnici je trochu ošklivý sen. Dokáže přemoci i parádní opilost. Služebník Boží vytřeštil nevěřícně oči, zkalené množstvím alko-holu. Už už se zdálo, že vykřikne, nebo že skočí pod postel, vlkodlak Vondrák byl ale rychlejší. Ohromným skokem byl ve zlomku vteřiny na dosah tlapy u kněze. Skočil mu na hruď a zdálo se, že to bude opět rychlý případ. Mezi podvyživeným dítětem a stodvacetikilovým tlouštíkem je ale velký rozdíl, zvlášť, když bojuje o život.

Vondráka ze sebe na chvíli setřásl. To už ale jeho tvář zdobil velký krvavý šrám, památka na vlčí drápy. Poté vlkodlak použil svou nejstrašnější zbraň - zuby. Kousal jako šílený. Do nohy, do ruky, do břicha...

Pod ztrátou krve začal farář ochabovat. Rudé tekutiny na podlaze už bylo příliš mnoho. Stačilo jedno mohutné kousnutí do krku a krční tepna byla přerušena. To už kněz pouze chroptěl. Vondrák byl zcela opojen svým krvavým vítězstvím. Ani si nevšiml, že na něho jako zhypnotizovaná civí farská hospodyně. Obrátil na ni svůj pronikavý pohled.

Rychlostí blesku zabouchla dveří a po vteřince začala ječet.

"Pomóóóóóóc, vraždááááá, velebnýho pána zamordoval vlk!!! Co vlk, Satan to byl, pomóóóóóóc!"

Protože byly dveře zavřené, nemohl se té dobračce odměnit za její lichotky. Místo toho se rozhodl vyklidit pole.

Služčina slova totiž zapůsobila. Na návsi byl v osm večer ruch jako jindy v poledne. Všude bylo plno světla z loučí. Polovina vsi byla venku, druhá polovina se třásla strachem v chatrčích.

Pro svůj odchod využil stejného okna, a doufal, že se lidem vyhne. Jeho žaludek sice vyšel skoro naprázdno, ale jídlo také není všechno. Byl velmi vysílený bojem a nechtěl, aby ho pověrčiví venkované vyslídili.

Jeho zbožné přání ale zůstalo nevyslyšeno. I když se snažil být pokud možno nenápadný, projít bez povšimnutí nemohl, protože lidé se sekerami a vidlemi byli všude.

"Koukej, Jíro, tamhle utíká! Nadběhneme mu!" křičel soused Žitný.

Čtyři statní venkované mu zastoupili cestu a další se rychle blížili. Vzadu viděl rybářské sítě, chtějí ho tedy chytit živého a buď ho upálit nebo vozit po poutích.

Bleskově se rozhodl: musí si prorazit cestu stůj co stůj. Chtěl využít překvapení a vyklouznout lovcům. Nepodařilo se. Ryšavý sedlák Holoubek ho vší silou ťal sekerou přímo do hlavy. Naprosto žádný výsledek. Lovci strnuli, nezranitelná stvůra rychle zaútočila. Skočila na Holoubka a kousla ho do tváře. Poté už Vondrák utíkal směrem do lesa. Někteří vesničané se ho snažili symbolicky pronásledovat, ale kam se lidské nohy hrabou na ty vlčí!

Vlkodlak už ani neslyšel křik raněného Holoubka, kterého vesničané dobíjeli klacky a sekerami, aby se z něho také nestal vlkodlak.

Lehl si v lesním houští a snažil se přemýšlet, co bude dělat. Třeba ostatní neví, kdo je ten vlkodlak, možná si nevšimnou, že mě nikdo neviděl, a že jsem nebyl doma.

Z tohoto omylu byl velmi brzy vyveden. Asi ve tři ráno jeho ostrý čich ucítil kouř. Hnán zlou předtuchou nemyslel na vlastní bezpečnost. Opatrně se plížil k chalupám. Náhle strnul: to hořelo jeho stavení. Poddaní v čele s rychtářem totiž rychle prohledali celou ves a jediný, kdo chyběl, byl překvapivě chalupník Vondrák. Po krátkém výslechu jeho dceru Anežku zamkly ve světnici na závoru a hodily louče na doškovou střechu, která okamžitě vzplála. Křik děvčátka byl slyšet pouze chvilku, než ji zadusil kouř. Když přišel vlkodlak k požáru, chalupa už byla v jednom plameni. Už bylo pozdě. Okolo stáli ozbrojení sedláci, hlídkující jestli se Vondrák nedá nalákat na své dítě.

Chalupník už nevnímal realitu. Měl sto chutí zaútočit a alespoň několik vesničanů zabít. Věděl, že zemřít nemůže, bál se pouze ho chytí a počkají, až se promění zpátky. Zdravý rozum mu velel zůstat nenápadný a vyčkat.

Protože požár dohasínal a byl chladný večer, zapálili lidé několik ohňů a v jejich světle se snažili zachovat bdělost.

"Kdo by to do toho Vondráka řek, že je taková zrůda," načal rozhovor chalupník Novák.

"To mě byl už dávno ňákej podezřelej. Byl takovej divnej a vůbec... Určitě byl spolku s ďáblem," kopl si statečně do Vondráka Žitný.

"Když byl ve spolčení s ďáblem, proč chcípal hladem jako my všichni? Proč nežil na zámku a neměl zlato a všechno?" bylo divné sedláku Lukešovi.

"Nejspíš, aby nám mohl ubližovat. Přivolávat neúrodu a krupobití. Předtím roztrhal Kovářovic Jeníka a Hroudu, co se loni ztratil, má taky určitě na svědomí. Přivolal na nás tu hroznou nemoc a pak se mu zachtělo zabít velebnýho pána. Chudák! Měl svatou pravdu, když mluvil o tom, že ďábel tady obchází. Ale my měli klapky na očích! Každopádně ho musíme najít, jinak nám bude škodit dál," odpověděl mu rychtář a ostatní rychle přisvědčovali a kvapně se křižovali.

Vlkodlak stále ležel v houští a byl v šoku. Nevěděl, jestli ho víc mrzí ztráta posledního dítěte nebo hloupost a slepá nenávist vesničanů. Místo, aby byli rádi, že je ta pijavice konečně bradou vzhůru, tak na něho ještě s láskou vzpomínají! Ty kdyby někdo zkopal, tak půjdou a olížou mu ruku!

Věděl, že toho chlapce neměl zabíjet. Ale vždyť i ostatní musejí dobře vědět, co je to hlad. Holoubka dobili sami vesničané a na to, že zabil kněze, byl Vondrák hrdý.

Venkované u ohňů mezitím svedli na vlkodlakovu činnost všechna neštěstí a nehody, jež se ve vsi udála za posledních stopadesát let a zdálo se, že na něho budou kydat špínu až do božího rána.

Do svítání zbývala ještě hodina. Vondrák se rychle rozhodl. Opatrně se odplížil. Našel mýtinu, kde se pravidelně měnil ve vlka. Vzal do tlamy svoje svršky a vrátil se zpátky k ohni.

Většina hlídačů podřimovala. Veškerý hovor ustal. Vlkodlak sebral poslední zbytky odvahy, sevřel v silných zubech kalhoty, košili i kazajku a přisko-čil k vatře, která stále jasně plála.

Mezi vesničany jako kdyby někdo hodil granát. Okamžitě vyskočili a chápali se zbraní. Vondrák však pouze hodil svoje oblečení na hranici a zmizel, jako by se do země propadl.

Lidé jako opaření zírali na hadry z režného sukna, mizející v plamenech. Jen zvolna jim docházelo, k čemu právě došlo.

Vondrák učinil tečku za svou lidskou existencí. Lidé mohou být horší zvěr než vlci. Litoval novopečený vlk svého lidského života? Litoval svou ubohou chalupu, proměněnou ve spáleniště? Litoval, že už nikdy nebude moci dřít na poli a třást se o úrodu? Asi ne.

Rozběhl se po lese. Nyní byl prokletý lidmi, ale svobodný a litoval všechny, kteří svobodu, tu sladkou svobodu, nikdy nepoznají.....