Poslední výstřely ve Stalingradu

Na trosky města se snášel další sníh. Vločky milosrdně pokrývaly rozvaliny a nic nedbaly na to, že padají nedaleko frontové linie, kde si nikdo není jistý svým životem.

Jedna velká vločka dopadla přímo na nos kapitána Wernera von Laßendorfa. Ten ji však ignoroval a pouze ustaraně sledoval svou jednotku. Ta mu už nepřipomínala hejno orlů, kteří pokořili sladkou Francii, ani smečku vlků, jež se jako uragán přehnala přes ukrajinské obilné lány. Po skoro devíti týdnech v kotli mu tyto lidské trosky připadali spíše jako umrlci, než jako jednotka wehrmachtu. Po mnoho týdnů nedostali pořádně najíst a jejich mizerné oblečení je skoro nechránilo proti mrazu. Ve vyhublých pažích svírali pušky, pro které nebyly náboje. Další metlou byly nemoci - hlavně tyfus a úplavice. Vyhaslé oči vojáků už nedokázal rozsvítit ani denní příděl potravy - krajíc chleba. Pro tuto porci si však chodilo stále méně bojeschopných vojáků. Rota měla asi čtvrtinu normálního stavu a stav se stále snižoval.

Velitel se ale od svých podřízených příliš nelišil. Vyhublé rysy Wernerovy tváře pouze vzdáleně připomínaly toho veselého chlapíka z důstojnické školy. Byl totálně psychicky i fyzicky vyčerpaný. Právě přemýšlel o událostech posledních dnů. Stále před očima viděl ohromná mračna ruské pěchoty i stovky tanků, kterými zčernal obzor. Tyto síly se přes německé pozice převalily jako hejno kobylek. Nebýt letadel, které přivážely skromné zásoby, byli by už všichni kotli zajatí nebo mrtví. Nyní se však desítky tisíc osob v uniformách krčily v rozvalinách a mohly jenom proklínat osud, který je zavál do ledového pekla jménem Stalingrad.

XXX

Na konci ledna 1943 se situace Laßendorfovy jednotky i celé 6. armády neustále zhoršovala. Zásobování jednotek bylo zoufalé a stále častěji se mluvilo o kapitulaci, jejíž následky si skoro každý představoval jinak.

Málokdo však viděl svou budoucnost tak černě jako Werner von Laßendorf. Slovo "vzdát se" pro něho totiž neexistovalo. Stále měl v uších vyprávění o svých předcích, vojácích pruského krále a císaře, kteří raději zemřeli, než aby kapitulovali. Byl naprostým opakem nadporučíka Müllera, svého zástupce. Tenhle maličký Bavorák totiž neměl o pruských vojenských tradicích ani páru a snažil se tuhle válku pouze přežít.

"Ještě týden a zemřeme všichni s kapitulací nebo bez," hlásil jednoho rána Georg Müller. "Konina totiž došla a není skoro žádný chleba, pokud se tomu tak dá říkat," dokončil nadporučík.

"Ta kapitulace, o které pořád básníš, bezpochyby přijde, ale moc se netěš. Pro tebe asi není rozdíl být zabit v boji nebo se nechat zabít neozbrojený.

Pro mě ano. Je to záležitost cti, jestli víš, co to je," odpověděl Werner.

"Ty si ale pleteš čest s tupou neústupností. Komu tím prospěješ, když nesmyslně obětuješ svůj život? Německo nás bude ještě potřebovat. Tím Německem myslím naši vlast, ne nějakou politickou partaj," mocně argumentoval nadporučík Müller.

"V důstojnické škole Tě měli naučit, co je to vojenská přísaha. Když se to bralo, tak si byl asi nemocný, co?" řekl Werner ironicky.

"A co je to za velitele, který nechá svoje vojáky pochcípat na ztracené vartě? Statisíce otců, synů a manželů tady prolili krev pro bod na mapě se jménem vůdce bolševiků," vybuchl Georg.

"Stejně jako já jsi nabídl svůj život. Já jsem to na rozdíl od tebe myslel vážně. Po tom, co jsem tady prožil, už na životě nelpím. Proč také? Moji bratři jsou mrtví a matka už tu také dlouho nebude. Po téhle prohrané bitvě začínám pochybovat o totálním vítězství nadřazené rasy. Já nejsem žádný nacista, ale tahle porážka bude znamenat konec kasty vojáků v Německu. A v takovém světě už nechci žít. Vlastně už ani nejde o chtění. Já už totiž nežiju. Stejně jako desítky tisíc dalších, včetně tebe, kteří to ale nevědí. Zdálky ještě připomínáme živé lidi. Kdyby ses podíval zblízka, zjistil bys opak. Ale některé lidské stíny, včetně mě, ještě neztratili poslední zbytky hrdosti a rozumu. Pokud si můžu vybrat mezi hanbou a smrtí, volím SMRT! Snad si budu moci vybrat, kdy a jak přijde," řekl kapitán zamyšleně.

"Ty se nikdy nepoučíš. Zůstaneš tím zabedněným hlupákem až do hořkého konce. Je to tvoje volba. Možná jsme byli pohřbeni, nejsme ale ještě mrtví. Za každou cenu se pokusím vyhrabat ven z tohohle masového hrobu," opáčil Müller a s tím se muži rozešli.

XXX

Situace však nebyla napjatá pouze u důstojníků, ale i u prostých vojáků. Teď nedostávali skoro žádnou stravu a museli si ji opatřovat sami. Proto vzal kapitán Laßendorf několik vojáků a šli hledat nějakou potravu.

Po několika minutách chůze objevili v zapadlé části rozvalin skupinku vojáků sedících u ohně, kteří hladově okusovali kusy masa.

"Kde jste tu koninu vzali? Dejte nám taky," řekl Werner velitelským hlasem.

"Klidně si vezměte, masa je dost pro všechny v kotli," řekl jeden z vojáků,  začal se smát a oči mu divně svítily.

"Ježišikriste," zařval najednou jeden z Wernerových vojáků.

Opodál totiž objevil ve sněhu ležící lidskou mrtvolu, která však byla značně nekompletní. Velké části svaloviny byly uřezány a snědeny. Chyběly i játra.

Většina Laßendorfových mužů byla naprosto šokována. Pouze jeden urostlý svobodník přiskočil k jednomu z kanibalů a polní lopatkou mu rozpoltil tvář. Ostatní pojídači lidského masa se rozprchly jako krysy.

Kapitán by se byl pozvracel, kdyby měl co zvracet. Byl sice z války zvyklý na lecjaké zrůdnosti, ale tohle už bylo příliš. Také vojáci tam stáli jako opaření, jako by stále nechtěli věřit výjevu, který spatřili. Zhasili oheň a pomalu odešli.

Cestou na základnu nikdo nepromluvil. Všichni ale podvědomě tušili, že je nejvyšší čas opustit to tady, ať živí nebo mrtví.

"Předpokládám, že dnes už nikdo z nás večeřet nebude," ujal se nakonec slova velitel a všichni mu přisvědčili.

Když uléhali ke spánku, bylo to poprvé po mnoha týdnech, co jim jídlo nescházelo a netoužili po něm.

XXX

Za několik dnů se Georg Müller přece jen dočkal. Dne 2. února 1943 skončil organizovaný boj 6. armády u Stalingradu. Na německých pozicích byli nyní ruští vojáci a dlouhé řady zajatců odcházeli do zajetí.

"Tak už to skončilo. Nic horšího už zažít nemůžeme. Snad s námi budou Rusové dobře zacházet," doufal Georg Müller.

"Jestli vás ovšem hned nepostřílejí. Ani bych se nedivil," řekl Werner von Laßendorf. "Ty jsi neviděl ty chudáky ruské zajatce? Ty jsi neslyšel o umírání hladem a o spálených vesnicích za frontou?" pokračoval.

"Musíme doufat. Ale když budeme pracovat, tak nám neublíží," měl stále naději Müller.

"Tak to ty divochy asi moc dobře neznáš," strašil ho Werner. "Já už si ale slasti zajetí na Sibiři neužiju. Do žádného zajetí nejdu," řekl poté odhodlaně.

"Zbláznil ses? To je jistá smrt. Jinou možnost než zajetí nemáme," křikl nadporučík.

"Jedna možnost tu ještě je. Říká se jí čestný odchod z tohoto světa. Přeju Ti hodně štěstí do dalšího "života". Tady se naše cesty rozcházejí," řekl kapitán cynicky, vytáhl z kapsy pistoli a přiložil ji na spánek.

"Ne!" zařval Georg, přiskočil k Wernerovi a pistoli mu vyrval z ruky. "Ty idiote, cos to chtěl udělat? Tohle je u tebe hrdinství? Tomuhle je říkám mizerná zbabělost! Ty už nevěříš v Boha?" argumentoval Georg rozrušeně.

"Dříve jsem v Boha věřil. On ale umrznul u Stalingradu. Asi by Tě zajímalo, jestli se bojím pekla, co? Ne, nebojím. Podle všeho by dokonce měla celá  6. armáda vstoupit rovnou na nebesa. Očistec jsme měli už na zemi.

S tou zbabělostí máš asi pravdu. Byla by to vlastně dezerce. Možná bych takhle ani nedokázal odejít. Proto budu bojovat do posledního náboje, stejně už jich moc nezbývá," odpověděl mu kapitán von Laßendorf.

"No, to bude dojemné. Lidská troska bude bránit trosky města. Jak chceš bojovat? Kdyby zafoukal vítr, tak by Tě odfoukl až domů. To jako nasedneš na svého oře a vyjedeš proti nim? Nebo mezi Rusy skočíš s věncem granátů? Zřejmě trpíš těžkou duševní chorobou. Koukej přestat fantazírovat a pojď, nemáme moc času," řekl Georg tvrdě.

"Pušku ještě v rukou unesu a to je hlavní. Už jsem se rozhodnul," hájil svou Werner. "Včera jsme sehnali trochu koniny a sucharů. Ta mi na několik dní vydrží. Budu číhat na nepřítele jako lovec," rozváděl své plány.

Poté měl krátký proslov k hloučku vojáků, kteří zbyli z původní roty. Poděkoval jim za statečnost a věrnost, kterou prokázali ve Francii i v Rusku. Zároveň jim popřál hodně štěstí a nakonec jim oznámil svůj úmysl nevzdát se a bojovat.

Jaké bylo překvapení nadporučíka Müllera, když namísto apatie ucítil mezi vojáky souhlas. Nebyl sice nijak živelný, na to Němci neměli sílu, ale byl velmi znatelný.

"Takže kdo chce zůstat se mnou a bít se, dokud bude krev v žilách a pušky v rukou, ten ať tu zůstane. Ostatní ať vyrazí pod velením nadporučíka Müllera směrem na Sibiř," dokončil Werner von Laßendorf.

Po těchto slovech se vojáci rozdělili. Většina se přidala na Wernerovu stranu.

"Chtěl jsem Ti poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Moc Ti přeju, abyses vrátil ze zajetí domů," řekl Werner dojatě a nadporučíka objal.

Georg Müller poté zformoval svoji jednotku a vyrazil s ní vstříc nejistému osudu, aniž tušil, že své rodné Bavorsko už nikdy nespatří.

XXX

Laßendorfovi muži leželi několik dní ve sklepě a čekali na svou příleži-tost. Jednoho rána vylezli ven a připravili se na poslední boj.

"Jestli nám dojdou náboje, tak máme ještě bodáky, nože a lopatky. Vzdát se už nemůžeme," dodával svým vojákům odvahu Werner.

Náhle spatřili, že nedaleko jejich úkrytu se prochází skupina rudoarmějců. Vypadali dobře živení a byly teple oblečeni. O něčem se bezstarostně bavili a netušili, jak blízko na ně číhá smrt.

Německým vojákům nemusel nikdy nařizovat, aby zamířili na nepřítele. Werner pouze řekl: "Pal!" a salva se rozlehla ruinami města.

Na hlouček ruských vojáků měla decimující dopad. Všichni padli k zemi mrtví nebo ranění.

Werner si vybral jednoho mladičkého ruského vojáka a bezchybným zásahem mu prostřelil hlavu. Rus si ve zlomku vteřiny uvědomil, že svůj rodný kolchoz už nikdy nespatří.

Po chvíli hrobového ticha se sovětští vojáci rychle vzpamatovali a začali ostřelovat hnízdo německého odporu.To sice stálo život několik dalších rudoarmějců, ale ztráty měli i Laßendorfovi vojáci. Když vedle Wernera padl jeden ze spolubojovníků, jako kdyby byl zasažen bleskem, tak kapitán pochopil, že konec je velmi blízko.

Rusové už byly nedaleko. Dlažba byla pokryta těly ruských vojáků, ale živých Němců už mnoho nezbylo.

Najednou dopadl mezi německé vojáky ruční granát. Ve vteřině, než vybuchl, si Werner von Laßendorf uvědomil, že už nikdy neuvidí jezera Meklenburska, kde vyrostl. Zapochyboval, jestli je 27 let ten správný věk na umírání. Na všechno však již bylo pozdě. Výbuch kapitána i jeho vojáky zbavil bolesti i starostí a umlčel poslední výstřely ve Stalingradu.