Cesta vesmírem za Tygřím okem

Cesta vesmírem za Tygřím okem

 

Poslední dobou se děly podivné věci, dokonce velice podivné- připadalo Zuzce. Vlastně se nic zvláštního nedělo, jenomže ten pocit............. stále se ho nemohla zbavit. Objevoval se pouze, když chtěla něco tvořit nebo hrát na počítači, cítila vždy takovou nejistotu- jako by to měla radši dělat. Asi za to mohly ty knihy, co četla. Měla jich plnou knihovničku a ve všech byly napsány potřeštěné příběhy o nebezpečí internetu.

„Počítače se nakazily virem a tím získaly spojení s vesmírem. Brzy však z některých počaly vylézat obludy. Jeden chlapec- Petr se jmenoval- se rozhodl, že to tak nenechá.......,“ četla si právě v objemné knize. Už z nich začínala být skoro šílená! Tatínek jí vždy se s smíchem říkal: „Jednou z těch knih zešílíš.“ Asi nebyl daleko od pravdy- pomyslela si a vztekle ji mrštila do kouta pohovky.

„Crr!!!“ vytrhl Zuzku z přemýšlení dveřní zvonek. Bezmyšlenkovitě vstala a šla otevřít. Na chodbě panelového domu stála Monika. Vždyť Zuzka skoro zapomněla, že má přijít, zahrát si hru na počítači! Vzájemně pozdravily a pak šly zapnout svoji vášeň- počítač.

„Tak tady mám tu novou hru. tohle je pejsek alpha, za toho hraješ ty,“ ukazovala Monče Zuzka na obrazovce roztomilého pejska se strakatým  černobílým kožíškem a oušky velkými jako plácačky. „Tvým úkolem,“ pokračovala, „je polepšit zlé lidi na dobré. Prostě na ně skočíš mezerníkem a tím se jich dotkneš tlapkou. Chceš si to zkusit?“

„Jasně, jinou odpověď jsi asi neočekávala, co?“ zasmála se kamarádka. Když klepla myší na ‚nová hra‘, ozvalo se: „ Já jsem pejsek Alpha

z mé planety Masha,

em za Matu, á za pejska,

S za detektiva

-po kterém si stejskám“.

Recitoval pejsek zatímco se Zuzky začal zmocňovat strach. Sice nevěděla proč, vždyť Alpha jenom říkal, co ještě nikdy. třeba je to chyba programu- čeho by se měla obávat? Pes ale odříkával verše dál:

„Zatoulal se v minulosti

nebo třeba v budoucnosti.

Mata Tygří oko hledá

a já – malý neposeda

pátrám po těch, co opál najdou

-půjdeš za mnou i nocí zrádnou.“

 

Obou dívek se zmocnila jakási neznámá síla, které nebylo možno vzdorovat – přitahovala je k obrazovce jako veliký magnet. Najednou jí po hlavě proletěly a padaly do neznáma nekonečnou tmou. To však netrvalo dlouho- dopadly na hřbet obrovského psa- mnohonásobně zvětšeného Alphy. Mával svýma ušima, jako křídly. Zuzka přemýšlela, jestli to není sen, a pokud ano, tak  je krásný.  

V dálce zahlédla planetku Masha- ostrov ve vesmírné tmě. Ve sprškách z ní padala voda dolů, jako vodopády mizející někde v nekonečnu. Planeta se přibližovala a nakonec dívky s žuchnutím přistály a sklouzly Alphovi ze hřbetu, ten se zmenšil do původní velikosti, takže kamarádkám- Zuzce a Monice sahal asi tak do pasu.

„Pojďte za mnou do našeho domečku, ňaf, už se šeří,“ zaňafal, „Mata už čeká.“ Vydal se po pěšince v záři zapadajícího slunce se zvednutým ocáskem jako prapor. Bez nehod po ní došli k roubené chaloupce. Za stolem seděla jakási žena a před ní stál počítač- jediný moderní přístroj, který zde viděly, snad kromě mobilu ležícího ženě po pravé ruce. Havraní vlasy měla zastřiženy v podivném rozčepýřeném  účesu.

„Ahoj, já jsem Mata,“ usmála se a zkoumavě si je prohlížela zelenýma očima, „přišli jste mi pomoct hledat opál Tygří oko, viďte?“

Neodpověděly, ale i přesto jim Mata o něm začala říkat spoustu věcí. Ukradla jí ho stará čarodějka z planety Bažinaté lesy a ona ho potřebuje zpátky, protože  vaří  díky němu lektvar,  hojící rány. Čarodějka opál ukryla někam do podzemního bludiště, s tajným průchodem ve skále.

Monika náhle sebrala odvahu: „Ale proč si pro něj nedojdete sama?“

mata se na ni soucitně podívala, jako by se jí chtěla pokusit vysvětlit něco, co stejně nepochopí: „Ona začarovala svoji planetu, abych se na ni nedostala. Saft se toulá bůh ví kde a Alpha je sice tady, ale bojím se, že by ho nedokázal tak dlouho nést v tlamičce , nebo  ho někde ztratil.

„Ale kdy se vrátíme, co rodiče a.....“ ozvala se Zuzka.

„Jak dlouho to bude trvat, nevím. Může to být dva dny, týden .... možná i déle,“ odpověděla tázaná. Monika i Zuzka protestovaly, ale byly již tak unavené, že to vzdaly-  možná si myslely, že spí  a zanedlouho se probudí. Každopádně se Zuzaně tento sen přestával líbit. Ani nevnímaly, když je pejsek zavedl do malé ložničky, prostě padly do přichystaných peřin.

 

Druhý den je alpha- ještě skoro štěně, vzbudil časně zrána vydatným olízáním obličeje a skákáním a ňafáním je vyprovodil z postele. Nasnídaly se (Matu nebylo nikde vidět) a vypravily se na cestu za Tygřím okem.

Pes je nesl jako včera na svém hřbetě a kamarádky shlížely dolů- do tmy vesmíru a na vzdálené planety a hvězdy. Hlavou jim vířily starosti a otázky, na které nedostaly a nebo nemohly dostat odpovědi. Kdy se probudí, je to vůbec ještě sen? Co řeknou rodiče, dají je hledat policií? Za jak dlouho se vrátí domů? Dostanou se vůbec zpátky? Asi je napadaly i jiné věci, mohly jich být tisíce.

Náhle se  před nimi objevila další placatá planeta- cíl jejich cesty -Bažinaté lesy. Jak napovídal název, stromy se hustě rozrůstaly po celé ploše. Občas pod sebou zahlédly i modře se vlnící stužky řek. Pod nimi se mihl palouk s barabiznou čarodějnice. O kus dál vyčnívala vysoká a strmá, na planetě jediná, skála s otvorem na vrcholu- vchodem do bludiště. alpha přistál asi pět kilometrů od skály, neboť věděl, že kolem ní je bažinatá půda, kde by se lehko se svou zvětšenou velikostí zabořil. Přímo na ní také přistát nemohl, protože by ztratil rovnováhu a zřítil by se.

Celá trojice mlčky nastoupila úmornou túru. Šli pomalu, z bažiny stoupaly páchnoucí výpary, jimiž se členové výpravy málem dusili. Navíc se stále zdržovali, protože alpha musel hledat cestičku, kterou  naštěstí trochu znal ze svých toulek vesmírem.  Trasa, která by jinak trvala asi dvě hodiny, je stála půl dne. Po poledni konečně dorazili k úpatí skály, celí umoření žihadly komárů a puchem. Po jídle  šplhali nahoru. Kámen se jim zdál kluzký, údy znavené. alphovi bylo hej, vždyť měl čtyři nohy! Večer se konečně vyšplhaly k otvoru a zjistili, že dolů vedou schody. Zuzka s Mončou sestoupily vedeny alphou.

„Ach, jo, už je večer a já bych si tak rád hrál, hau,“ povzdychl si, „ vždycky si se mnou hrála Mata, a najednou máme tolik práce....,“ smutně zakňučel, stulil se pod schody do klubíčka a usnul jako nemluvňátko. Zuzka a Monika si vytáhly z batohu deky a uvelebily se vedle něj. Byla jim zima i pod přikrývkami, navíc je do zad tlačila kamenná podlaha. Noc strávily v nepohodlném převalování v polospánku.

Kamarádky se ráno vzbudily současně s Alphou. Celé tělo je bolelo, objevila se i pohmožděnina.

„Haf,“ zaštěkal pejsek, „máte pro mě papú? A mám žížu!“

„Ty jsi ale šašek,“ řekla Zuzka a nalila mu do misky vodu a do jiné nasypala granule, které vyhrabala z batohu. Jejich čtyřnohý přítel se k nim tulil.

Při vyndávání jídla narazila Zuzana na podivný složený list papíru. Rozložila ho. Byly na něm nakresleny zvláštní stezky a placky. „Co je to?“ zeptala se konečně.

„To je nějaká mapa,“ nahlédla jí zvědavě přes rameno Monika.

Pejsek odpověděl, neboť měl dokonalý přehled, co jim Mata nabalila s sebou: „Haf, mapa tohoto bludiště, já to tu totiž neznám.“ Začal si prohlížet stezky. „Já si myslím, haf, haf, že je opál v některém z pěti sálů,“ zavrtěl ocáskem a zatvářil se očekávaje  pochvalu, „podíváme se  do všech.“

„A bude v tom posledním, co?“ zabručela Monika, ale nikdo si jí nevšímal.

Chodili temnými chodbami, které se jim zdály velice tmavé, i když jejich stěny osvětlovaly baterkami. Dívky nedokázaly zjistit je-li den či noc a už vůbec ne, kolik je hodin. Alpha to nějakým instinktem dovedl a občas je informoval. Kolem vládlo úplné ticho, až na pomalé odkapávání vody. Měly trochu strach, ale pejsek jim svým zjevem dodával odvahu. Najednou skupina narazila na jeden podzemní sál.

„Ňaf, pojďme hledat a šmejdit,“ zaštěkal pes a sám se rozběhl po sále. Čmuchal, protože si pamatoval Matinu vůni na opálu. Podíval se do každého výklenku, jako to dělával už po cestě sem. Zuzka a Monika se rozhlížely, jestli nezahlédnou něco, co by je dovedlo na správnou stopu.

„Tady už musel být,“ říkal si pro sebe Alpha, „ale vede tamhle k tý chodbě. Holky! Haf!!“ volal na ně. Ty přiběhly.„Našel jsi něco?“ zasípala jedna. „Haf,“ poslušně přitakal, „stopu po diamantu- já ho cítím. Ale už, ňaf, je večer, Budete spát tady?“

„Jo, jasně. Tady to asi bude pohodlnější,“ odpověděly kamarádky.

Uložili se ke spánku, který nebyl o nic lepší, než ten minulý.

 

Uplynuly už čtyři dny a jejich pouť stále nekončila. Stopa, kterou našel Alpha, je vodila od sálu k sálu. Měli pocit, že už prozkoumali celé bludiště. Skupina již minula všechny komnaty a stopa stále vedla dál- kupodivu směrem ze středu labyrintu. Proč je ta baba vodí takhle za nos? – ptali se sami sebe. Šli právě chodbou, blízko východu, ale odbočující jinam.Pejsek začínal být neklidný, nevěděl však proč. Občas zakníkal a stáhl ocas mezi nohy. Čím hlouběji zacházeli, tím častěji kňučel a jednou táhle zavyl.

„Klid, Alpho, co se děje?“ zeptala se Monika a podrbala ho za uchem. „ Já nevím, kníí,“ zakňoural, „ cítím nebezpečí, je to pořád blíž.“ „Co je blíž?“ vytrhla se z přemýšlení Zuzka. Alpha neodpověděl, zaposlouchal se. Najednou se ozvaly kroky. Duněly, s každou minutou se zdálo, že se přibližují. Pejsek už nezavyl. Vystřelil jako raketa a kamarádky za ním, i když nevěděly, co ho vyplašilo.

Utíkali v bezhlavém strachu ven. Ať už jsou pryč! Znělo jim v hlavě. Za rohem vždy zahlédly ocas jejich čtyřnohého kamaráda, ne a ne ho dohonit.

Náhle Monika zakopla o kamínek povalující se v chodbě. Ohromná rána doprovázela její pád. „Zatraceně, kde se tu vzal?“ zaklela. Její kamarádka se zastavila a i Alpha jí přiběhl na pomoc. „ Honem, honem! Už nás to skoro má!“ zaštěkal.

Pozdě! Sunula  se k nim dvoumetrová příšera podobná počítači. Místo hlavy měla  monitor, trup jako počítačovou skříň, končetiny vypadaly jako vypůjčené od robota. Z konce bedny vyčnívala klávesnice. Natáčela se, jako by je chtěla zašlápnout. Náhle Alpha vyskočil a přistál na klávesách. Zuřivě po nich dupal. „Haf, vrrr!“ ozývalo se, zatímco se dívky krčily  u stěny.  Monstrum ovládá ta čarodějka!- došlo  jim.

Monika se Zuzkou se náhle zvedly a skočily na nestvůru, pomoci kamarádovi. Monika zuřivě mačkala na tlačítka skříně. Něco vyjelo- jako nějaká nová hrozná zbraň. Žádná ale nepřicházela. Přístroj se najednou začal kroutit. Uhnuly z dosahu monstra. Něco, snad dobře mířený kámen velikosti hrušky, prudce  zasáhl  Zuzčinu  hlavu. Ta klesla v mdlobách na zem, čelo jí ošklivě krvácelo. Příšera však svůj útok neopakovala-zmizela v temnotě.

Alpha se přihnal  ke zraněné dívce. Oči mu zatemnil smutek. Pozorně se zadíval na kámen ležící vedle ní. „To je opál, Tygří oko!“ řekl vítězně, ale radost při pohledu na  dívku brzy pohasla.

„Co je se Zuzkou?“zeptala se nesměle Monika. „Ještě žije, musíme za matou, ta si snad bude vědět rady,“ odpověděl  tázaný neurčitě. Pomohl obvázat hlavu Zuzky a nechal si ji naložit na hřbet. Pomalu vyšli z bludiště.

Tak to přece dokázali, ale co jim je to platné, jestli Zuzka umře? Co tomu řeknou její rodiče? Proč zrovna ona? -zalykala se Monika slzami. Vnímala jen matně, že si sedla vedle bezvládného těla své kamarádky na hřbet pejska. Neviděla přes slzy ani hvězdičky a kouzlo vesmíru.

Došli do domku Maty, Alphy a Safta. Mata šetrně položila nehybné tělo na postel. Do kotlíku nad ohništěm pomocí kouzla nechala odkapat mízu z Tygřího oka a smísila s různými bylinkami. Pár kapek lektvaru vpravila Zuzce do úst. „Ach Zuzko, prosím tě, probuď se!“ zavzlykala se její kamarádka. Jako zázrakem  Zuzana otevřela oči: „Kde to jsem, co se stalo?“ „To ti vysvětlím až jindy, jo? Máme opál!“ zářila štěstím Móňa.

Za pár dní se Zuzka zotavila.  Dívky nasedly na Alpha, ale místo toho, aby se s nimi proběhl krajinou, zmocnil se jich temný vír, který se točil stále rychleji a rychleji a najednou je mocná síla uchopila. Monika se Zuzkou proletěly obrazovkou zpět do Zuzčina pokojíčku.

Zuzku s Monikou občas potkávám s chundelatým psem, na kterého volají: „ Alpho“!

---