Umělec

Měsíc se třpytí na bezbřehé noční obloze. Mraky kolem něj pomalu proplouvají. Žádná hvězda nepronikne. Jeviště smrti je osvětleno jen nemilosrdnou lunou v úplňku. Lunou, jejíž paprsky jakoby přebíjely světla spícího města, ale zároveň jakoby souvěrně vyjadřovaly pocit smutku tohoto okamžiku. Okamžiku pod barvou neskutečného ticha, jen zvuky chvilkového býti zachmuřeného života sem tam probleskují touto myšlenkou. Nehmotné stavby se mísí s hmotnými a dodávají zvláštní ráz této situaci.
Postava stojí nehnutě a naslouchá tichu větru pohánějícího mraky, celý vesmír prochází tímto místem. Místem bolesti. Bolesti jenž se zhmotňuje. Konec se blíží, snad smutek pomine.
Nic není radost, jenom žal. Žal z nitra, žal odnikud. A přece všeobjímající jako tento vesmír.
Pohyby, které nemají diváka, se postava přibližuje k oné hranici.
- Sebevražda je umění - pomyslí si. - Scéna jakoby byla připravena a já ji hraji jak nejlépe umím. Hraji ji totiž od srdce. Doopravdy. Naživo. Ta bolest dává ...-
Zvláštní pocit, překonat poslední překážku a pak už nic. Do tohoto kroku je soustředěno celé býti, celá mysl, celý svět. Pocit prázdnoty, vzrušení a výhry. Mísí se do jednoho neskutečného mystéria. Přehoupnout se. Zármutek se stává ještě bolestnější, zároveň osvobozuje.

---