Moje první láska

Hle - v zahrádce, tam keř růží zelený,
na něm samé pupeny.
Sluníčko teple hřá, prohřává,
teplými paprsky líbá úrodnou zem.
Na polích, jaká to velká krása,
tisíci barvami hrála luka.
Všude plno sedmikrásek,
pampelišek žlutý květ, tam
z houští kdes vylet konopásek,
v pohádku změnil se svět.

Jaro - mládí - svádí.

Na keři zelený pupenec,
rozvil se v růži květ,
v růžičku červenou Bohem malovanou,
v svůdnou jako dívčí ret,
v krásnou sličnou pannu.

Teplý vánek šatičkami se ji pohrával,
a já - velkou lásku k ní splal,
každým dnem v zahrádku chodil,
hladil její hebkou líc,
sladká slova do vlasů šeptal ji,
s růžičkou malou pohádky snil,
a vpodvečer, když západ hořel,
vše chýlilo se v sladký spánek spát,
našpulila své rety rudé,
já polibek na ně ji dal.

Tak prchlo léto v zahrádce květů,
v samých líbánkách,
já myslel, že štěstí to, věčně bude trvat.

Avšak od severu zadul chladný severák,
růžičce mé malé na líčka divný smutek pad,
těšil jsem ji, jako matka dítě své,
růžičko má proč jsi tak smutná,
proč studená je tvoje líc,
ráda nemáš mne víc?

Hlavičku jen sklonila pohnula rety,
ráda tě mám, zlý osud jde tam -
pryč musím daleko od tebe,
odkud není návratu -
cítíš ten chlad, zima je mi,
již tam přichází, vidíš ho,
již tam přichází, studený podzim.

Neodcházej růžičko - neopouštěj mně,
pro tebe život dám, ty jsi štěstí mé.
Zima je mi - cítíš ten chlad, sbohem miláčku,
zapomeň na to krátké štěstí,
zapomeň na tvou malou růžičku.

Sám zůstal jsem v zahrádce sám,
jen v srdci plno bolu,
růžičku mou malou vzpomínám,
jak dobře bylo nám spolu.
A já pořád čekám - toužím - vzpomínám,
růžičku mou malou červenou,
tu kterou jsem měl tak rád.

---