Snad růže v moři

Je noc… Písečná pláž… Jasná obloha, nad oceánem září stříbrný Měsíc a na vodní hladině si hraje se svým třpytivým odrazem. Až se zdá, že by si chtěl taky zaplavat… taky?! A s kým?... S růží… S osamělým kvítkem, co se houpe na vodní hladině. Voda jen zlehka omývá souš, ale tenhle temně rudý lísteček se tu zmítá na vlnkách, jako by chtěl na pláž vyplavat… vždy je až nadosah břehu a pak ho moře stáhne zpět, k sobě. Takhle si s ním krutě hraje… celou noc. Snad připadal si jako v hrobě… A pak odněkud připlul druhý, stejně rudý květ…Spolu se houpaly na temné hladině a Luna jim k tomu zářila… Už si s nimi voda nehrála, teď si oni hrály s ní… Najednou jim patřil celý svět… Dokud se Měsíc nezačal nořit do moře, do doby než osvítil sobě nejbližší koutek hladiny… Snad stovka kvítků z růže kolem plavala a voda pod nimi měla ještě tmavší nádech, snad do ruda… Možná od té krve, nejspíš ano… a čí krve?!... Té dívky, co s mořem splývala… tak bledá… Dlouhé stříbrné vlasy se vlní pod hladinou a voda kolem je plná květů z růže… A kdo za to může?!... snad je tam někdo dal z lásky, z té samé, pro kterou tu dívku musel zničit… Ale takhle je to lepší, teď si i ona hraje s mořskou hladinou, nyní i ona smí se všemi těmi kvítky tančit… Už je dobře... Dokud nepřijde Slunce a ten sen se v zářivých paprscích nerozplyne… Zmizí radost, naruší se souhra, její kouzlo záhy zhyne; tu dívku vyloví a co pak s ní… do země jí zahrabat...jak kruté...
A kvítky?! Ještě pár dní na ní čekat budou spolu s Měsícem... A každou noc si zatančí stejný ples se vším tím třpytem…

---