Puclení

 

 

 

když vstupujete dřív

než odemyká se

převracíte svět s křikem

- pozdě ptám se na cestu

smějete se mi

že jste schválně zakryl ukazatel

 

to bylo na začátku podzimu

v čase opadání  pelyňkových hvězd

- v chorálu větrných sborů -

v čase osychajících střepin

to bylo na počátku

nikdo ti nebránil zeptat se, teď se nediv

 

já jen

na vzdálenost obětí

ale v půli ulice

              není vidět slepota

v kalužích s bezradností dětí

                              na konci hry

 

když už se nedostává odvahy

- k změnám zaběhnutých prstokladů

řeky slov si prostě běží po svém

bez ohledu na léty vymletá koryta

nedělej se hloupou, proč fňukáš ?

 

v soli je málo vzdoru

tak nekřičte, už jdu odemknout

ráno sníh poklidil ulice
- než ticho vklouzlo do komínů
v pokoji bylo trochu chladno

otevíral jste dveře

světlo jimi nebylo

jen vaše květina ve výstřihu

 

vzdychla sis ze spaní
obraz zarámovaný pocuchanými vlasy
                                  s vůní levandule
a já,  počtář - zmatený nevypočitatelností
uviděl malé dítě
zajaté v dívčím těle

 

v slábnoucím světle
výkladních skříní na bulvárech
vločky
            ...tanečnice bez nohou...
něžné a tragické
víří v předsmrtném danse macabre

stříhám poslední nitě

      - na šatech - 

berete mi nůžky

                  prý ostré

- jako by v rámu nebylo sklo

 

přinesl jsem ti zahradní, nechala sis je ve skleníku

 

ale modlám lámu nohy

až na konci ulice

- jsem bez šatů

 

nepros !

 

říkal jste

- nechoď,  já nerad

 

to časné ráno
jsem neztratil ani nenalezl boha
nebe se nezřítilo ani hvězdy nepohasly
- psal jsem ti v studeném pokoji první báseň

 

po hvězdách  k ránu

stříbřitě šedá, skoro bez obrysů

s každou kapkou svítání

s vřískotem probuzených vran

zpívám  si  o čem se mlčívá

- na Petříně už nesněží

co kdybychom si tykali...

 

kropíš trávník příliš brzo

 

řekl jsi
a mně z očí přestaly padat
ty soustředné kruhy na zatracený prstýnek
smotky otázek vyplouvaly pořád výš  ke dnu
bez přikrývek laskavosti 
bez pochyb

 

hledám  tě v trávě
tam jsem tě naposledy držel
uplakanou nočním čtvernožcem

 

nemysli si
přikryla jsem se loňským listím
abys mi věřil
můj myší spánek

 

na klaviatuře obratlů  hraju ti
malou noční    
lež

 

v tom spánku 
dávno odděleni    srůstáme  - bezhlesně -
až do posledního svěšeného obrazu

 

od soli - k zásolí