První láska

„Nechtěla bys s námi na ples?“ Zeptal se mě taťka asi měsíc před plesem, který pořádal můj strejda.

„No jasně!“ vykřikla sem nadšeně. Strašně ráda jsem se krásně oblíkala a česala, jenže na vždy na to byl čas. Navíc strašně ráda tančím! Můj styl nebyl sice valčík a polka, leč, naučila jsem se to! Takže jsem mohla o měsíc později, navlečená do tetiných nádherných šatů

a v účesu od druhé tety, vyrazit na ples.

     Ze začátku tam byla docela nuda. Občas jsem si zatancovala se strejdou, s taťkou a jinak sem seděla a pila kolu s vínem. Až po půlnoci se to zvrtlo. Ségřin kamarád mě pozval na panáka, takže jsem s ním šla do takového baru. Tam jsme potkali ségru s nějakým klukem. Byl krásný! Rozčepířené blond vlasy, hnědé oči, černý rolák a na něm sako! Prostě fešák. Ségra nás představila, padla pusa, já si vypila panáka a šla si zase sednout.

     Když začali hrát ploužáky, přišel Jirka (ten fešák) ke mně, a poprosil mě o tanec. Pak už jsem celou noc protancovala s ním. Cítila sem se jak v pohádce! A… poprvé se zamilovala!

     S Jirkou jsme si furt psali. Asi čtvrtý den po plese, mi Jirka popřál krásné ráno a prozradil mi, že si jde k doktorovi pro výsledky. Zděsila jsem se. „Pro jaký výsledky?“ Okamžitě mu poslala sms. Bydlíme totiž 90 km od sebe. „Pro výsledky ohledně mí krve. Mám nějaký problémy…“ Když jsem se ho ale zeptala jaké, už mi neodpověděl. Celé dopoledne, co jsem byla ve škole, jsem ho bombardovala sms, ale ani na jednu mi neodpověděl. Jen mi napsal MILUJU TE. Vybavil se mi rozhovor, který jsme na plese omylem slyšela. Jirka se bavil se ségrou, která do něho hučela, že život je krásnej a ať neblbne. Takže sem přilítla domů a rozžhavila svůj mobil. Volala sem mu tak dlouho, dokud to nezvedl. Když sem se ho zeptala, jak dopadl, řekl mi, že je v pořádku a že mobil zapomněl doma, takže mi neodpovídal na sms. To mě uklidnilo, ale jen částečně. Celých 14 dní, co jsme se neviděli, jsem byla na pochybách. Pak jsme se konečně viděli. Bylo to na jeho narozeninách. Jen co jsme se uviděli, vypadli jsme ven. Bylo krásně! Hvězdy nám svítily nad hlavou a začínalo jaro. Pak jsme se zastavili a já věděla, že něco přijde. A přišlo! Jirka se mi podíval do očí a řekl mi: „Miláčku, já mám leukémii.“

     Chodili jsme spolu dva měsíce. Musela jsem to být já, ta silná. Jirka se sice taky snažil, ale občas to nezvládal. A to z jedinýho důvodu: Jirkovi zakázali hrát fotbal, to pro co žil. To, v čem byl fakt dobrej. Hlavně TO, psychicky nezvládal a tak mu bylo den ode dne hůř.

     Po dvou měsících mi Jirka napsal, že bude lepší se rozejít. To se mi nelíbilo. Chápala sem, že nechce, abych ho viděla umírat, ale zase sem si myslela, že je to vůči mě nespravedlivý. Takže jsme se po telefonu pohádali…

     Druhý den jsme se svěřila kámošce. Ta se na mě naštvala a řekla mi, co si o sobě myslím, vždyť on mě miluje a potřebuje mě. Takže ať se koukám sebrat a jet za ním. Nejdřív sem si myslela, že je to nespravedlivý, že kdyby mě miloval, nebude mi psát, že by bylo lepší to skončit. Jenže pak sem to vlastně pochopila, a rozjela se za ním. Nikdo, kromě kámošky to nevěděl! Našim sem poslala sms, až když sem byla u Jirky a jen jsem doufala, že mi to omluví. Jela jsem totiž místo školy.

     Když mě Jirka uviděl, radostí se mu rozzářily oči a popadnul mě do náručí. I já byla šťastná, že ho vidím. Vypadal sice hrozně, holohlavý, vyvalený oči, ale přesto to byl můj furt miláček. Všechno jsme si vyříkali a já mu slíbila, že ho nikdy neopustím. To mu udělalo ohromnou radost a slíbil mi za to, že ten boj vyhraje.