Díra v nebi

Jaké emoce se rozbouří u člověka, jenž spatří měsíc za dne!

Nemohl tomu uvěřit, hlavu ze zoufalství utápěl ve dlaních a doufal, že až vzhlédne k nebi, díra tam už nebude, doufal, že ho postihl špatný sen anebo se mu jako pouštním cestovatelům zjevila fata morgana, doufal, že se jedná pouze o roztažené sítě imaginace, a když se podívá pořádně a párkrát zamrká očima – díra v nebi zmizí a opět bude hledět na blankytně modrá nebesa, která vídá už po třicet let a uspokojují jeho představu o pánu bohu s bělavými vousy a řadě poslušných, bíle oděných andělíčcích.

Jenomže díra nezmizela, jakoby nabírala nesmyslně velkých obrysů, jakoby rostla a žila si vlastním životem, jakoby ani zmizet nechtěla, naopak, troufala si pohltit celé nebe a ... DOST. Povídám dost! Konec tomu fantazírování. Je to dočista maličká díra, miniaturní, neškodná. Nepatrná ranka na nebi, jako když malé dítě spadne z kola a otluče si koleno, brzy se zacelí a nezbude po ní ani památky. Posadil se na promrzlou zem, jak tomu v lednu bývá, a pozoroval ten přízrak s hlavou zvrácenou vzad a s drsně bušícím srdcem, div že mu neprorvalo hruď a neodskákalo si tam k té díře v nebi. Sledoval důvod dnešního rozmrzení s obavou na čele a snažil se utišit rozbouřené smysly, snad si i nalhával, že se nejedná o nic hrozného, třeba se jenom pánbůh rozzlobil na své poddané a rozhodnul se jim vysát všechen kyslík ze země tou dírou v nebesích, aby pohynuly jako ryby vyvržené na souš, i když nejsou suchomilné. Žádné zničení nebes, nýbrž zničení země! Tak je to. Nebesa kontra země. Kdo s koho?

Seděl tam dlouho, hlavou se mu honilo tu ono, tu zas tamto. Cítil jak ubývá kyslíku k nadechnutí, vzduch řídne anebo to je zase pouhý přelud, zahrává si s ním zlomyslná sugesce? Pomodlil se pánubohu a prosil za lidské pokolení, přeci nás nenechá zdechnout jako ryby! Cožpak pro něj, my?, lidi!, jsme tak málo hodnotné ryby? Nebude kyslík, nebudou lidi, nebudou zvířata, nebudou rostliny ... raději si, drahý pánbíčku, rozežer ta svá nebesa a nech nás žít svým vlastním životem, raději si zhyň sám, než abych si už nikdy nemohl pohladit trávu, ulehat do rozkvetlé louky, prohánět se ze zvířaty a objímat se s hřejivými paprsky slunce ... zhyň si sám, pánbíčku, zhyň si a nevolej na nás více žádnou kletbu podobnou této. Zhyň si a neotravuj lidské pokolení, je lepší než ta tvá poslušná suita okřídlených kudrnáčů, jenž poslouchají tvé rozkazy s přihlouplým úsměvem na bílém a baculatém obličejíčku. Zhyň si, spadni si do pasti, jenž jsi pro nás do nebe vyhloubil vlastníma rukama. Konec tvým nebesům a klid a mír blahodárné zemi a všem lidem na ní.

Dlouho se nic nedělo, díra se nezvětšila, ani nezmenšila, ani do něho neuhodil hrom za hříšné myšlenky, ani se neudusil nedostatkem kyslíku, ani nebesa nepožrala bílá díra na obloze. Vše vypadalo tak všedně, zimní krajina odpočívala, i den se nakláněl k spánku a obloha tmavla, čím víc tmavla, tím víc se bílá díra postupně rozsvěcovala, jakoby nastal její čas, jakoby TEĎ mělo vše teprve začít. Začátek Konce má jistě podobu zimní krajiny. Na jaře by Konec začít nemohl, když vše pučí a kvete a léto je tolik přesyceno barvami, že by se Konci akorát tak vysmálo, podzimní vítr by naopak Konec odfoukl kamsi do vesmíru, ale zima ... zima je bezradná ... .

Nemohl tomu uvěřit, hlavu ze zoufalství utápěl ve dlaních a doufal, že až vzhlédne k nebi, díra tam už nebude, doufal, že ho postihl špatný sen anebo se mu jako pouštním cestovatelům zjevila fata morgana, doufal, že se jedná pouze o roztažené sítě imaginace, a když se podívá pořádně a párkrát zamrká očima – díra v nebi zmizí a on uvidí noční oblohu protkanou třpytivými hvězdami a měsíc ozařující potemnělou krajinu.

---