Pan Smutek

Včera jsem ho spatřil.

Smutek se jmenoval.

Seděl…

A topil se sám v sobě.

Byl jak Quasimodo, co obrátil se v hrobě.

Na sobě baloňák béžový,

co se k botám nehodí.

V ruce brašnu,dekret smutku, který nikdy nepustí.

Seděl tiše…s majestátností slona,

co už štěstí nenosí.

Seděl jak magnet jehož druhý pól je lítost.

Lidi! Koukněte na něj!

Vidíte svou malost?

Mohutná ramena a hlava kulatá…

Oči sklopené,

těkající v hrůze.

Jako by v hrůze z všeho toho smutku:

Ten člověk by chtěl obejmout!

Však kdo obejme horu?

Jedině snad, kdyby všichni za ruce se chytili,

Pak i pána smutka obejmou.

Představuji si jak by se smál,

ale nejde to.

Copak se může smutek smát?

Ten člověk nemá jinou tvář.

Smích položil na oltář..

…pravdě..

Dávno se stalo, že metro dojelo do Dejvic,

tan pán vstal a odkráčel.

Jak jinak…

Smutně.

Nasávající malichernost veškerého ega.

Nás, co hledáme.

Nás, co bloudíme,

co čekáme, že se probudíme.

Vás, co se bojíte všimnout si pana smutka,

co sedí v metru naproti.

Když kolem něj září štěstí!

Protože vysál všechno smutné.

Přežvíkal a převálel to vše

ve své obrovské tlamičce

Vychutnal

a utopil ve svých nekonečných očích.

Aby pak vstal a zůstala jenom sedačka.

Kousek místečka.

Čistého místečka

pro nový jízdní okruh

a pro nového cestujícího, co si sedne

tam, kde se lítost se smutkem setkala

a odešla se zabít do bažin

našich životů,

když satan dělá,

hraje si,

že mu ublížili

a my?..,

i jemu chceme pomoct…

---