Beaty... Bassy...

         Zrychleně dýchá... Vidí věci, co jiní viděli už dávno. Chobotnice na stěně kouká skrz dalekohled na růžové světlo. Bassy... Beaty... Zářivky.

         Po ulici běží rudovlasá dívka. Hlas v hlavě: "To zvládneš! Lolo...?"

         Nikdy na takovou hudbu netančila. No a...? Na ničem nezáleží. Beaty... Bassy... Zakázaný ovoce chutná nejlíp. Voní. Na schodech, u baru. Na parketu, kde se vlní Ona.

         Čas je relativní. Jen pojem. Nic vlastně neexistuje. Jen dnešní noc. Beaty... Bassy... "Lolo...? Kdes byla tak dlouho?" Kluk má rozbitej nos. Asi se popral. Všimla si, že tu není vzduch. Jen  kouř ze stovek cigaret. Nevadí. Milovala, když se usmíval. Snad byl šťastnej.

          Karlův most se topí v noci. A v řece, co pomalu šumí. Kyvadlo se kejvá. Hodiny odbily půlnoc.

          Jednou spatřila holku, co neměla pusu. Brečela. Snad kvůli tomu. V obočí měla stříbrnej kroužek. Viděla dva teplouše, co se maj´ rádi a stát jim to nepřeje. Byli krásní a zamilovaní. V parku si smažka vrtá jehlou díru do ruky. jo, za chvíli bude fajn. A pak? To neví ani on sám. Slyšela bassy... a beaty... Pořád. Od tamté doby.

          Na noční obloze se objevila duha. Krátká, fialová, zelená, červená. Přímo nad nima. Nad všema. Nad vším. Možná to tak bylo schválně.

          Noční tramvaj, vždycky plná lidí, nebo něčeho, co člověkem snad kdysi bylo. Jela pomalu a dlouho. Lola už spí. Zas zachránila lidskej život. Někdo to dělat musí...

          Beaty... Bassy... Napořád. "Lolo, slyšíš je taky?"