Dobová sentimentalita

          Slunce zapadalo za kostelem. Ostře oranžové světlo se odráželo na barvě tmavě modrého azuru. Buďme spolu!

          Každý si nese své břímě. A Kristus s křížem na ramenou kráčí ke Kalvárii. Smutnej den pro toho, kdo ještě nechtěl zemřít.

          Zelený list se utopil v stříbřité hladině a Osud se v tentýž okamžik naplnil. Došel konce. Jako kolej, kterou Ona ráda sleduje. Něco začne. Je. A pak skončí.

          "Pomoz mi projít skrz!" Je to sen? Noční hlasy... Skrz ještě nikdo neprošel. Nedosažitelno. Nevidomá dívka pozoruje mraky a barevná křídla motýlů. Třepetají se ve slunečním jasu. Měsíc si žil svůj vlastní život. Chtěla tam. A světlo se rozsvítilo.

          Slunečnice šly už spát. Zavřely oči i ústa. Ztmavly a dobrou noc. Už jen dvě princezny zůstaly kráskami i přes noc.

          A indián u ohně sedí sám se sebou. Povídá si. Prérie a hvězdy.

          Utápěli se v dobové sentimentalitě. Všichni to jednou okusí. Někdo dřív a někdo později. Jak se stát šťastným??? Nikdo doopravdy neví...