Čmárala šmouhy

Naladěné na světle modrou s troškou nevinně bílé na řasách šeptalo slunci svá přání. Chtělo kapesníky pro své slzy, průvodce noční tmou snílkům a zelenou temperu, aby mohlo obarvit svou kůži a místo planých nadějí lidem dávat odpočinek a klid. Nebe.

* * *

Ta, co hledá, seděla na okně, objímala své pokrčené nohy a prstem čmárala na sklo jednoduché piktogramy. Okno se znovu a znovu pod náporem jejího dechu mlžilo, znaky se scvrkávaly v rozcinkané korálky kapek a ty se rozpíjely zpět do šmouh. Sklo už bylo takových šmouh plné, ale Ta, co hledá si jich nevšímala, spontánně kreslila dál a rozvlněné hladiny její mysli se ubíraly úplně jinými cestami...

Svět. Čtyři písmena, co s lehkostí zasyčí v popáleném zrcadle dnů a poté se nechají unést větrem do jiných úst. V jednom jediném slově je obsaženo tolik... A já v něm poslední dobou cítím jen to černo, černo bez bílých čar ohraničujících Temnotu. Ne. Temnotu i hranice udává Člověk. Samé mříže a ostnaté dráty, abychom nemohli utéct z reality do snů. Jako odstrašující případ Člověk nechal viset na jednom z trnů ostnatého drátu cár bílé košile, aby vlál vzduchem a s každým mávnutím přinášel svou píseň o nevyplakaných smutcích. Nikdo jiný se ke svým smutkům nepřiznává... malují přes ně usměvavé tváře. Přibývá tak množství špatných malířů, nucených úsměvů a prázdně graciózních gest. A tolik nezodpověditelných proč? A je čím dál méně kaluží, do kterých by lidé slaně vpisovali svá trápení. Co mohu dělat? Co zmůže jeden jediný člověk? Zdálo by se, že zbývá jen přidat se do davu těch necitelných obličejů? Kdepak, ještě existuje jedna možnost. Svět je přece jen šmouha... šmouha, která se nedá jen tak setřít...

A dál čmárala své šmouhy, jako jedna z mála měla několik svých světů, ve kterých se dennodenně toulala, a přinášela si z nich úlomky nebeského modra. To málo střípků, které mnoho lidí nezískalo za celý život, měla Ta, co našla, za pár chvil. Ponořila štětec do zelené barvy a začala nabarvovat sklo.

* * *

Dostalo mraky /které se snažily udržet veškeré slzy, co vyplakalo kvůli lidem, protože promarnili tolik fantazijních světů, ale vítr oblaka neustále ždímal a slané kapky skrápěly nespokojené lidi/

Dostalo hvězdy /ale ty zmateně padaly, protože se snažily plnit nesplnitelná přání nespokojených lidí/

Slunce se k němu otočilo zády... A tak se pořezalo o notové osnovy drátů. Krvácelo a někdo mu neustále ubíral modro... Nedostalo zeleň, zato zrezavělo, a protože těch několik lidí, kteří nemysleli jen na sebe a měli okno zabarvené zelenou barvou, aby mu dali to, co si přeje, nikdo si nevšiml, že začalo padat. Nebe.