básník a déšť

Probudil mě déšť, po probdělé noci a dopoledni zoufalého spánku. Prší. Z postele, z otupělého bezpečí, zní pleskání kapek jako šepot tisíce lidí na obrovském náměstí před bránou do ráje. Svlékla jsem si noční košili a šla si stoupnout na balkón. Žádné náměstí se vzrušenými davy. Jen liduprázdá špinavá ulice, zhasnuté vánoční dekorace, moknoucí prádlo, zelené zábradlí a hlučná tramvaj. A pak ještě únavou, pláčem a pitím pomačkané tělo, schoulené samo do sebe, na bosých nohou žabky. Napadlo mě, že když roztáhnu ruce jako křídla, budu se cítit svobodně, jako kdybych vážně mohla odletět a že s tolika kapkami po celém těle zapomenu na těch pár hořkých stékajících z oblohy bez mráčku na mé tváři. Taky jsem si vzpomněla na Fernanda Pessou. Touhle dobu určitě sedí u svého stolu před Café Brasileira (jedna z mála jistot v tomhle městě). Sedí bez hnutí a déšť mu nemilosrdně bubnuje do celého těla v obleku spořádaně žijícího účetního. A tak mi došlo, že nikdy nebudu velký básník jako on, protože on ten déšť snáší už nejméně pět hodin (nevím, kdy přesně začalo pršet, ale ten taxík, do kterého jsi nastupoval, měl zapnuté stěrače) a já to vzdávám po pěti minutách a první kapce na bradavce.