Temnota...

Studená místnost plná odpadků. Uprostřed stál stůl. Malý, trochu našikmo, kdo ví, jak dlouho už tu byl. A židle. Stejně tak vypadala jako kdyby každou chvíli měla skončit jako pár prkýnek na podpal. Kdo ví, třeba se tahle místnost ani nedala spálit. Seděl na židli a hlavu si podpíral rukama, lokty položené na stolku, který se mírně kymácel. Náhle ale očima zavadil o jakýsi kovový předmět, který ležel opodál. Lžička. Leskla se. Kdo ví, jak to dokázala, vždyť tu byla skoro tma. Tohle se ale už občas stává. Zvedl se, ale při tomhle tlaku se židlička rozlomila. Škoda jí. Ani si toho nevšiml a sunul se dál, klekl na kolena a pevně popadl lžíčku do ruky. Nebyla rezavá. Prohlížel si ji zblízka, zdálky, lehl si na záda, držel ji nad sebou a díval se na ni, jakoby ho nečím uchvátila. Náhle ji podržel proti sobě. Sám nevěděl proč, ale posadil se, zaostřil na ni....a trhl. Zarazil ji do sebe. Doprostřed těla, bylo tam srdce....nebo duše? Záleží na tom? Každopádně poté, co ji vytáhl, zvláštní, jakoby po sobě nezanechala ránu...a v její malé prohlubni byla jakási vazká tekutika. Temná. Jakoby sama proudila, ačkoli ji k tomu žádná síla nepobízela. Jakoby se neustále rozrůstala, bylo jí čím dál víc, stékala dolů, pomalu začala ukapávat na podlahu. Rozlévala se po podlaze a tvořila tenounkou kluzkou vrstvičku. Čím dál víc, víc a ještě víc. Nevěděl proč, ale musel se smát. Smál se a smál a temnoty přibývalo, triskala z něj, nebo snad z té podivné lžičky? Bylo to jejich splynutí? Podivnost, která dala vzniknout zkáze? Nebo je to nový začátek? Temnota mu sahala po ramena. Točil se dokolečka. Dokola a dokola, zpíval si a smál se, jak ho zaplňovala až mu sahala po ústa. Nezačala mu do nich vtékat, naopak, triskala z nich a bylo jí víc a víc. Ztratil se v ní a temnota zaplnila celou místnost....kdo ví, co bylo za mísností. Najde i ona někde malou lžičku a pustí tohle všechno ven? Zapomene se i na ni? Každopádně on přestal existovat, ztratil se v temnotě. Se smíchem a slzami v očích.

---